A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šle
•hy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho
rozmary, kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně:
a čím jsem byl, tím byl jsem rád!

Před takovou statečností a charakterní výší rozptylují
se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí
určuje povahu, že člověk nosí s sebou až do smrti
morální hodnoty své rodné třídy: synem pradleniným
a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy
nepotřísní dotykem špinavého prádla a jenž nikdy
nesmlouvá se o bagatelly ani nekupčí malichernostmi.
Myslím, že nebylo by netřeba iIIustrovat jakýmkoliv
příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež ostatně by
dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí Al
.•freda de Vigny, potomka bůhví kolika šlechtických
pfedků; postavím .•• li proti N erudovi básníka jeho srdce,
Heinricha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení
poměru dvou různorodých duchů nejednou se
setkavšícho Heine umělec při hlubším poznání roste tím výše,
čím Heine člověk ztrácí; tuším, že u N erudy jest pra
•vý opak. Heine nedovedl nikdy býti rytířem; špatné
hamburské a dusseldorfské tradice židovského rodu
kupeckého stále se mu věšely na paty. I ve při s
osudem příliš smlouval a to s jistou potměšilostí; i své
vlastní velké utrpení dovedl proměnit v kapitál, z ně
•hož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako
dar bohů; nezbavil se nikdy nedůvěry, kterou mívají
strážci obchodních tajemství a oživil si svůj obzor
nepřáteli, jež přeceňoval; nedošel vůbec k distanci mudrce
nesúčastněného ve všedních starostech.

16