V dohě, kdy »Malostranské povídky« uzrávaly v onen
plný a šťavnatý plod ranního podzimu, zamlžený von.
ným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální
ovzduší, v němž trpělo jeho dětství, jest potřeba
pohledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom
nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného
součinitele jeho vývoje. Co jest napovězeno s humo
.•rem a bez trpkosti v »Týdnu v tichém domě« neb
»Večerních šplechtech«, to vypravují »Arabesky« bez
masky a stilisace o »darebákovi« Františku Horáčkovi,
to semknul Neruda v »Knihách veršů« v praegnantní
a výmluvnou sloku:

»Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,

pláč trpký novým jenom pláčem tišil,
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.

Však kolem pýcha, pýcha-ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát

ba ledačím jsem byl v tom božím světe

a čím jsem byl, tím jsem byl rád.«

f3