srdce, s dětinskou důvěrou v život, odkazy matčinými.
Proto nedoceněný cyklus »Otci« z »Knih veršů«, jenž
znamená mnohem více než pohou folii k cyklu »Ma ••.
tičce«, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě
duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod
dotekem smrti již tuhnou a špičatí její tahy a jí sou ••.
rodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více
rodinnou podobu. Naš1i ••. li jsme v cyklu »Matičce«
nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám
naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladi
.•stvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní,
trpkou příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy
tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým
hrobem«), místy sociální (»Kéž dobudu si jména věč ••.
ného«) meditace; na každý bezprostřední projev citu
klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželi ••.
vosti; je ••. li tu někde pathos a vzlet, jest nesen snahou
povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na
nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři
čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v několika
suše pravdivych slokách bez obrazové dekorace i bez
nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou nej
.•bolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vů ••.
beci tak známá pieca »Milovali jsme se, otče, jak jen
milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky
hutnější:

»Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budí.

10