»Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky, ach, srdcem jen
dítětedo stáří, do skonu volá si po matce.«

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Ne=,
ruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a syna,
bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Ne=,
rudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad
markantní postavou jeho otce. N eruda, statečný vo
•ják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl
synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této
krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn
podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou,
málomluvnou; naučil se ocl něho disciplině prostého
vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zji=,
stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi; měl
jeho rozum chla4.ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím
zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn
dovedl postavit do služeh intelligence velmi široké a
povýšené, jež však u sestárlého vysloužilce zdály se
jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě po=,
vahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely
o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika
N erudových povídkách, sestrojených z motivů dětství,
jak, otec skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl
chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích
za lehkomyslnou hrou života, za hezstarostným ště='
stím, za neplodnou fantasií; v pozdějších letech nastu='
puje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys,
jenž stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou

9