stvou soustavu básnickou, později vyrůstají» Kosmické
písně«.v druhém vydání »Knih veršů« po pěti letech
připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu
»Matičce«: první báseň (» Ty's šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve stilu starší
řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé
matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě
(»Což nemá blaha více ani hoře«) má již nový rhyt=
mus, neznámé potud pathos, jinou hudbu slov, jaké
naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolota=
vými vlnami. Avšak i sama představa matky se
obmě=ňuje, stávajíc se z reální ho obrazu oblitého měkkým
světlem citovým obecnější ideou, již v tomto teskném
doslovu soustřeďuje pro Nerudu postava matčina vů=
bec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu.
Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlen=
ka=symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další
básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických«
prochází idea ta dvojím stilem, jenž jest vlastní této
knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (»Také
to Slunce ohnivé pomalu pousíná«) zpívá Neruda o ní
důvěrně, prostě, bez pathosu, takřka s primitivností a
úsečnou slovní hospodárností lidové písně; podruhé
(»Přijdou dnové, leta, věky, věkův věky«) ověšuje ji
smutečními prapory pathetického slohu, rovná kolem
ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů,
dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností
umělých paralelismů. Avšak za dvojím tím, vedle sebe
skoro do kontrastu položeným slohem básnickým u=
krývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s po=

7