marně zadržované slzy, jen partie »Arabesek«, v nichž
Neruda stál svému dětství ještě blíže, pročtěte vedle
legendární veleby »5vatováclavské mše« naze prosai=
ckou arabesku, takřka autobiografické hodnoty »Byl
darebákem« - a hned pozbudete víry v autentičnost
a spolehlivost všech oněch umělecky nesporných vý=
tvorů.

Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Nc#
rudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova;
zda v této naprosto citové perspektivě nezmizela po=
stava Nerudova otce neprávem. Vždyt reální obraz
N erudovy matky známe jen matně a zlomkově, je#1i
v deseti lehkých popěvcích první verse »Knih veršů«
ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této
stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je#1i tu vystiženo
ještě věrně instinktivní, mlčelivé a spolehlivé doroz=
umění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita
života před jakousi abstra~tní ideologií, jakou Neruda
opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden
z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu ne#
konečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý
pozornější čtenář hned z této řady básní. N eruda do=
spívá tu ve dvou ve třech číslech (»Ze všeho jediná
zbylaJs mně matičko«, »Už přišel, matičko, Tvůj zimní
čas«) ku svému nejvlastnějšímu lyrickému umění,
vyjádřit prostými symboly základních jevů přírodních
citový svůj svět, provádí tu s pravým štěstím rozeného
lyrika, opravdové řadění cyklické; naráží tu skoro mi#
moděk poprvé na analogie lidského života a vesměrné#
ho dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celi=

6