'N. ERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze

I . sprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konstel
•
J.. lace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva

věděl, zda ho vše to neudusí a nezlomí. Je •• 1i Neruda
až k samému pokraji mužného věku pochybovačem,
misanthropem a pessimistou, jest to jen nutný akt
se.beobrany a sebezáchovy. Poddat se byt jen na oka
•mžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy
krvavě vydobyté místo v životě. N erudova posmě
•vačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, N erudův
chladný zápor - tot trojí forma jeho mladistvé pocti
•vostL Pochopit tuto hořkou pravdu, která tvoří první
praemissu porozumění Nerudovi, jest arcit méně po
•hodlné než selankovitě přebásnit Nerudovo mládí.
Vlastní, počtem dost hojné, Nerudovy dokumenty
o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností;
nejsoutvěrohodné. Vznikly většinou v pozdějších do
•bách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala
trny, otřela hroty, ha kdy osamělé a opuštěné srdce
promenilo si malostranská chlapecká leta v kontrastu
k prázdné, studené přítomnosti v ztracený, žádoucí
zlatý věk. »Malostranské povídky« s dokonalým svým
obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný
veršovaný feuilleton »Letní vzpomínky«, kde arkadi
•cké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší
písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií
pod čarou - to vše jest od polovice fikce idealisující
touhy, fikce útěšného idyllického sna. Srovnejte však
s tím, nedím ani lyrické konfesse ze »Hřbitovního kvítí«
neb z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se

5