první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži",
votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a
důvě.řivé srdce.Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli
a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se
tísnily celé zástupy pathetických slabochů, byl sku",
tečným hrdinou bez pathosu a padl kdesi na rozhraní
krise a peripetie.

A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko
se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu
dnešku. Otázky, které si klademe, nebyly jejich otáz=
kami; způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne",
váže ani neosvobozuje; v nejistotách, jaké zmocňují
se našich hledajících myslí a tvárných rukou, nedo",
vedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen
proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový,
či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby,
zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi ne'"
překonatelného rozestřelo se mezi námi; intellektuelní
kontakt se přetrhl; citové fluidum vyvanulo; co zbylo,
jest jen historická tradice, jen zbožná dálka.

Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi; jest nám
radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu
lyrickou notu můžeme uslyšet v prvním tiknutí ptáka
za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou,
v tom předčasném a tal\ důvěřivém výkřiku životního
p~citu. A přece zase jsou to básnické intonace téhož
N erudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melan=
cholickém pohledu na marné a němé vlnění, když veslo
v temné náhodě padlo do zamyšlených vod. V cito'"
vých zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno

2