35

budu moci ve své práci pokračovat, a ne~li, budou snad práce mé
jinému k užitku.«

Pak si vyprosil hodinku k botanické exkursi; zvláštní
povolení lesního úřadu opravňovalo jej procházeti se revírem
poděbradským, hlavně v okresu zvaném »Kluk«; nepatrná lávka přes Cidlinu
blíže Libice, osudem nastražená a dnes již stržená, přivedla jej na
druhý břeh labský. Sytě zelená příroda, šeřící se světlem korun
bukových a šeptající bledými lístky javorového i březového
podrostu, chytala na drolivých písčitých březích labských paprsky
červencového slunce, deroucí se vlnou mračen; stlumený zpěv ptáků
tratil se v hlubokých mýtinách, bažanti křičeli na travnatých lesních
lukách, a divoké kachny nad klidnou hladinou Labe.

Jedinou hymnou letního zrání byl osamělý dech přírody úplně
vzdálené lidských obydlí; hymnou, naplňující srdce pevnou důvěrou
v život, kolotající v této jasné a světlé krajině. Theodor Novák,
jenž sám tu se zelenou torbou po boku v revíru »Soukupka«
bloudil, byl cele proniknut touže dětinskou oddaností v »matku
Přírodu«. Když po písčině stupňovitě do Labe se snižující
vstupoval patrně za nějakou krypto gamou do vln labských, bylo dojista
v jeho oku vše kromě bázně a strachu. Botanická věda detailu,
jež měla býti tomuto duchu básnické lehkosti a filosofického vzletu
pevným a silným zábradlím, stala se v tom okamžiku nepřátelskou
propastí, na jejímž strašném dně hučí černá vodstva záhuby.
Devítimetrová prohlubeň, vzniklá vtokem potoka a zvýšená někdejším
přístavištěm, zhltla všecku důvěru a dětskou oddanost mladého
muže. Odložené šaty na břehu přivedly v pátek večer na stopu,
zápisníček prozradil nejen adressu, ale i celý čistý charakter
Theodora Nováka. Obnažené mrtvé tělo přivezeno do Poděbrad, a za
dopolední jízdy po Labi naplnilo se slovo básníkovo:

»Zde za ranního úsvitu

v své kráse leží bez citu,

a s výše, kde se oblak stkvěl,
hlas, jak by hvězda spadla, zněl:

Excelsior! «

Kvčty zakryly téměř cele jeho rakev, nedovedly však zakrýti
na tváři, nezkřivené smrtelným zápasem, hluboký stesk, v němž
jako by bylo psáno: Proč, jen proč?

Kovová rakev odvezena v neděli večer Černo-Kosteleckými
lesy na hřbitov olšanský; jehličnaté koruny naposled zašuměly nad
mrtvou hlavou, jež často se k nim vracívala, aby četla z jejich
jehlic a mízy zákony věčného života; ale» Theodor Novák, biolog«
neuhodl již, že i ty lesy i celá ta mateřská příroda jsou bezcitny
a němy ke skonu člověka. Dne 30. července byl pohřben na
Olšanech, a bílé květy a fialky vždy nakladené na nasypaný rov
pá
3*