31

»Nur der verdient sich Freiheit wle das Leben,
der Uiglich sie erobern muss,«

byla mu každá etappa poznání válečným tahem, na který nasadil
všecku svou životní energii. Věděl, že jest to tah válečný, ale
věřil, že bude vítězný. Vlastní jeho slova v listě, psaném v lednu
1901, charakterisují zmužile přesvědčení evolucionisty: »Nehledám
věčných, absolutních pravd, jež jsou mi illusí; nevidím ve vědění
nic jiného než stálé přizpllsobování a vývoj - nemá konce Đ
ale právě zase jen úryvek v nekonečném dění a žití.« Tato světlá
a slunečná dllvěra ve vývoj a vesmír počala se posléze
krystalisovati v šťastný a radostný názor o životě, jenž nerozpolťuje
kulturu a přírodu, myšlénku a čin, člověka a osud. Snil o sladkém
obnovení dětského poměru člověka k přírodě, věřil v laskavé teplo
jejího klínu, jenž dává nejen lesllm mízu a světlo, ale i
vynikajícím jednotlivcllm příležitost plně a mohutně rozvíti všecky skryté
síly a schopnosti. Absurdním a pověrčivým bylo mu staré domnění,
že hrdina, rek, myslitel, umělec jsou porušením rovnováhy, ale
pevnou a silnou věrou mu bylo, že právě oni jsou vlastním
projevem a výrazem evoluce. Proto neznal pro duševního reka jinou
ethiku než plnou odvahu sama sebe, příkladnou věrnost vlastní
osobnosti. Myslil, že rek mMe padnouti jen, zradí-li sám sebe,
neboť není v přírodě ani zrady, ani nástrah.

Zatím co zasmušilá a závistivá Moira zauzlovala jemu
nejkrutější léčku, šel podoben Siegfriedovi zmužile vostrou seč za
svoje zásady. Na jaře r. 1901 vyšla filosofická kniha professora
Mareše »Idealism a realism v přírodní vědě«, polemicky
přibroušená kritika poznání přírodovědeckého, jehož zoufalou marnost
vidí v udýchané honbě za fantomem pravd absolutních. Sklíčený
skepticism knihy, jenž v dllsledcích vyráží exaktním vědeckým
pracovníkllm anatomický nožík i zkumavku, nebyl by Theodora
Nováka dojista postavil do první řady obráncll kaceřované knihy
a jejího autora. Ale mužná hotovost a sebevědomá energie, s níž
autor stojí za své přesvědčení v tak příkrém odporu jsoucí s
názory zástupcll exaktní české vědy, a pak slunná a radostná
apotheosa tvllrčího žití, aktivního i plodného, knihu zavírající, vtiskly
mladému učenci péro. Některé polemiky, jež vznítila publikace
Marešova i jeho referát o ní v »Rozhledech« (roč X., č. 5. a 6. 1.)
přeletěly již přes jeho hrob.

Spočíval v tom nemalý zákmit ironie, že dílo tak skepticky
soudící o ceně exaktní práce přírodovědecké nalezlo odhodlaného
zastánce právě v mladém muži nad jiné vynikajícím touže exaktní
prací. Horlivé přípravy k státní zkoušce, kterou zamýšlel na
podzim podstoupiti, dělily se o jeho čas s neunavnou činností ve
vědeckých spolcích. Starší práce o adoxe byla zpracována jako
domácí práce písemná; otištěná (v »Chemických Listech« roč. XXV.