V.

1900-1901.

Posledni rok života Theodora Nováka jest bohatý a plodný rok
myšlénkové koncentrace a duchovniho jednocení. Všecky
mohutné a živé proudy, kterými v předcházejícim trienniu nesly se
jeho vědecké a filosofické snahy, usiloval tcď uvésti v jednotné
široké řečiště; všem duchovním listům, které o svém myšlénkovém
životě posílal veřejnosti, vtiskoval velkou společnou pečeť, na níž
vyryt hyl znak duševního jeho šlechtictví. Pečetí tou jest
monismus.

Úsilí o monistický světový názor tají se hned od počátku na
dně veškeré jeho myšlénkové práce; jeho konstrukce krajně
individualistické z let gymnasijních a důsledně energetické z prvních
roků studia universitního byly již pokusy v tomto směru.
Usiloval-li ve studiu o Stirnerovi o vlastní osvobozcní se z moci
pokantovské metafysické spekulace, nebylo ovšem již pochyby, že
mladý myslitel nebude ukájeti svou monistickou touhu v proudech
pramenícich z německého idealismu Fichteova, Schellingova nebo
Hegelova, jenž dospívá k vyložení problemu světa ne tak
monismem jako filosofii identity. - Uráželi-li tito filosofové exaktního
mladéÍlo přírodozpytce libovolným a schvalným vykořisťováním
faktů přírodovědeckých pro své účely a zájmy metafysické, byl
mu největší myslitel monistický Spinoza cizí nejen logickým
schematismem, tak charakteristickým pro tohoto geometrického
methodika v morálce a brusiče konvexních a konkavních skel v životě,
nýbrž i mysticko-pantheistickou náladou, šeří ci se tradicemi
synagogy a zvýšenou studiem theologických scholastiků. Theodor
Novák nebyl ničeho tak dalek jako negovati realné k vůli
transcendentálnímu, a nejvyšší dobro a nejvyšší cnost byl by hledal všude
spíše než v Spinozově »amor Dei intellectualis«.

Poznání přírodovědecké prolnulo veškerou jeho bytost, i
nemohl býti jeho monismus jiný než monismus moderně
přírodovědecký. Koncem roku 1899 vycházejí »všeobecně srozumitelné studie
k monistické filosofii« »Die We1tr~ithscl.( Arnošta Haeckela. Theodor