26

této práce náleží posledním měsícům života Theodora Nováka, kdy
spracoval hotový již rukopis ve formě písemní práce k účelu státní
zkoušky. Vlastní studia o adoxe, která po stránce floristické zajímala
ho již v Litomyšli, konal v botanickém ústavě české university r. 1899,
když morfologickým zjevem, jejž popsal ve "Vesmíru« XXVIII.,
str. 215, v zprávě »0 přelistěném okvětí u Anemone nemorosa«
byl upozorněn na nový způsob výkladu této obtížné partie
systematické cestou morfologickou.

Bohaté jsou jeho práce, popularisující vědy přírodní z té
doby, všecky nesené přesvědčením, že nový názor životní jen tehdy
vnikne do srdcí a duší, budou-li i odborné vědomosti přírodopisné
učiněny přístupnými vší inteIIigenci. Tak shrnul ve dvou statích
»Rozhledů«, jež od otištění »Extense individua« čítaly jej k svým
nejoddanějším a nejpilnějším spolupracovníkům, »Naše země« a
"O rostlinné assimilaci«, výsledky moderní geologie a rostlinné
fysiologie způsobem přehledným a jasným, opětně svčdčíclm o
ovládání předmětu i odborné literatury.

Tak napsal pro »Ženský Svět«, který již r. 1,896 přinesl jeho
první tištěný referát o »Dějinách dalekohledu« P. Safaříkové, celou
řadu článků, snažících se ukázati, jak znalost přírodních zákonů
nese i ovoce praktické v domácnosti. Jsou to stati »0 topení,«
"O pokrmech kvašených«, »0 výživnosti potravin«, »Květena
v oknech«, vesměs v III. roč. »Ženského Světa«.

Filosofické úsilí těchto let vtělil ve dvě studie, osvětlující
filosofický individualism se dvou hledisek, s hlediska přírodovědecky
spekulativního »Extense individua jako princip soustavy světové«
(Rozhledy Vll.), a s hlediska historického »Díla Maxe Stirnera«
(Lumír XXX.). »Extense individua« jest definitním dokumentem
vykonané již dráhy, vinoucí se od r. 1896. až do r. 1899., dráhy
částečně souběžné s myšlénkovým pochodem mladé generace, z níž
Theodor Novák vyrostl, částečně však determinované vlivy
energetiků Roberta Mayera a Ostwalda, dráhy, jejíž Iychlý vzestup
snažili jsme se skizzovati na těchto stranách. Přílišný apriorism a
optimistický enthusiasm tohoto debutu, shrnujícího poněkud
summarně komplex různých jevů pod jediné heslo, byly Theodoru
Novákovi záhy cizí, i když věděl, že tato přednáška, konaná v
»Jednotě filosofické« 21. května 1898 a odměněná konkurenční cenou,
vděčí za svůj úspěch hlavně břitce vyslovené tendenci proti
materialistické, jež působila jako osvobození.

Také jemná vlákna kořenů historicko-filosofické studie »Dno
Maxe Stirnera« dlužno hledati v létech gymnasijních. K Maxu
Stirnerovi, jehož metafysický nihilism posoudil ve svém článku s
příkrou odmítavostí moderního evolucionisty, přistoupil Theodor
Novák s obdivem napojeným nadšením J. H. Mackaye, snažícího se
v díle »Der Einzige und sein Eigenthum« viděti poslední formu-