24

Proti materialistickému mechanismu stavěl energetism, stavší
se, jak zmíněno, již v létech gymnasijních součástí jeho bytosti,
proti agnosticismu víru v stálou evoluci poznání, proti dualismu
monismus. V enthusiastickém ptehodnocení ptírodovědeckého
materialismu, který se pokoušel veškerý organický život vysvětliti
jako produkt anorganického, dospěl tak daleko, že v smělém
paradoxu tvrdíval, že není vůbec ptírody anorganické. Chtěl větiti,
že ptijde jednou chvíle, kdy za veškerou ptírodou anorganickou
uhodneme organismy ji vytvotivší, jako dnes za útesy korálovými
vidíme tvůrčí láčkovce a za pyramidami dělníky je zbudovavší.
V hovorech s Theodorem smávali jsme se tomu grandiosnímu
paradoxu a vymyslili jsme pro něj ještě paradoxnější termin
»mláďata nerostů". Bylo však v něm mnohem více než paradox: byla
v něm nebojácná víra, že není vůbec mrtvé ptírody, že jediný a
poslední princip, kterým vše se dá vyložiti, jest život, aktivní
síla, encrg-ie.

Proto miloval tolik Schopenhauera, jenž vzbuzoval jeho obdiv
i nesmírnou noblessou své ethiky, že jasněji než kterýkoliv z
filosofů vytušil a vycítil sílu a smysl tohoto životního principu, který
nazýval vůlí. Proto se často vracel k Nietzscheovi, pro nějž teprve
teď po úzkoprsém utopismu šestnácti let dokonale uzrál, že měl
udvahu hnáti tu energii života až do závratných výší, jichž dosud
se každý lekal.

Tento život, tuto aktivní sílu miloval nejvíce na umění, v němž
pronikavě chápal každý, velk)', zmužilý čin, každé dobytí nové půdy
a v němž se odvracel od marných a studených her, technických
kombinací a ciselovaných ptíkras a ozdob. Tak byl R. Wagner
pravým umělcem jeho srdce, Wagner, jenž vrhá celou svou bytost,
celou svou životní energii do své hudby, Wagner, jenž chce a
dává slyšeti v svých dílech všecek svůj intellekt, všecku svou vůli
a všecken svůj cit, Schopenhauero\"L'c Wagner, jenž poslední
tajemství svého umění vidí v odkrytí metafysické »vůle«, živoucí síly
a moci vesmíru. I mohl milovati Theodor Novák, jenž nikdy nebyl
stržen erotickou vášní, a jemuž každý mysticism byl dalek, nejvíce
ze všech jeho děl »Tristana a Isoldu«, kde odpoutaná tato moc
vše oživuje a ničí, živí a spaluje. V Bedtichu Smetanovi, nejdražším
svém českém umělci, k němuž ptilnul již za dětství, slyšel Theodor
Novák radostné a vítězné vtělení vší síly a rázovité moci, která'
šumí lesy českého kraje a tryská temperamentem českého lidu;
kouzelným principem češství bylo mu toto barvité dílo, jež znal
do detailů a jemuž věnoval tolik volných okamžiků.

Tak byl H. Ibsen vlastním dramatikem mladého myslitele,
jenž vyhýbal se jinak prknům a kulissám činohry, Henrik lbsen,
jež vidí život a duševní dění i tam, kde dramatičtí psychologové
pted ním neviděli ničeho, H. losen, jenž studoval energ-ii volní