2-

se maximu » Miluj bližního jako sebe sama« spíše vsuggerovati
než odůvodniti. Jistota, s níž se pohyboval v semináři filosofickém
a později i paedagogickém prof. Drtiny, kdež rád rozněcoval a
v plameni udržoval debatu ne tak o thematech z dějin paedagogiky
jako o otázkách aktue1ní reformy, spoléhala na methodickou
průpravu přinesenou ze školy střední.

Specie1ní svůj obor přírodopisný studoval všestranně;
poslouchal kollegia zoologická professorů Friče, Vejdovského a Mrázka,
botanická: Čelakovského, Velenovského a Němce, geologická a
mineralogická: Vrby, Wo1dřicha a Barvíře, chemická Braunera a
Raýmanna, a přinášel právě tak četná a vynikající vysvědčení z
ko1lokvií jako z laboratoří, kde nad mikroskopem a retortou,
zkumavkou a mikrotomem trávil celé dny, nedávaje se odstrašiti ani
marností práce mnoho měsíců věnované předmětu již jinde
prozkoumanému, jež jemu samému byla údělem mezi jiným při studiích
o cellu10se hub. Botanika stála vždy v popředí; bohatá průprava
gymnasijní, přesnost i obratnost v kreslení mikroskopickém,
neobyčejně cenný herbář a neutuchající zájem o oba hlavní směry
botanické, floristiku i fysiologii rostlinnou, splynuly v jednotný
proud hlubokého porozumění a věrné lásky. V užším kroužku
nejoddanějších žáků professora Velenovského, k němuž záhy přilnul,
zaujímal vynikající místo mladý botanik, jenž od ostatních výlučných
floristů a terato10gů lišil se širokým názorem fysiologickým. Tato
družina, s níž professor Velenovský pro veliká svá systematická
díla o českých meších a jatrovkách určil a stanovil na dalekých
a namahavých exkursích spoustu neznámých druhů a nových
nalezišť, ironisovala chvílemi smělého »naturfilosofa«, jenž ani ve
floristice nikým nedal se zahanbiti, ale ctila v něm přece vzor píle
a svědomitosti, rozumové důslednosti a mravní vznešenosti.

Studium botanické dalo mu po~nati větší část Čech:
Středohoří i jihočeská rašeliniště, Posázaví i Sumavu, poříčí Labské i Brdy.
Přece vždy vracel se k rodnému kraji východočeskému, jejž
předsevzal si botanicky prozkoumati, a to nejen Litomyšlsko, nýbrž
i Poličsko a Žďárské pohoří, celý ten pomezný kout, jenž nejen
charakterem obyvatelů, ale i celou florou hlásí se za končinu
horskou. O prázdninách letních i svatodušních bloudil pohraničnými
lesy, a vzhlížel se v temných rybnících u Vojnova Městce, jichž
rašelinnou floru vylíčil ve zvláštní stati. V chemii byl upoután
vždy chemií organickou, bezpečným klíčem k poznání základních
jevů životních; laboratoř professora Raýmanna denně jej vítala a
strojila mu hojné poznatky i hrozivá nebezpečí. Poslouchal-li jako
jediný filosof fysiologické přednášky professora Mareše na fakultě
lékařské, a čerpal-li odtud hojné impulsy a inspirace přemýšlení,
bylo to i vnější zpečetění jeho směru přírodovědeckého.

Ve dvou spolcích, ve kterých byl neunavně činen, rovněž
obrážel se tento směr: v »Jednotě fi1osofické« vystoupil poprvé