19

generace oněch let. Jeho filosofické vzdělání, tehdy zahrnující
znalost filosofie řecké, jasný obraz filosofie Kantovy a
Schopenhauerovy a napojené i ethickými ideami professora Masaryka, vede ho
k individualismu právě tak jako jeho záliby literární, tíhnoucí
předem k poesii lbsenovč. Jmenovitě »Nepřítel lidu« hluboce naň
působil nejen jako mohutně koncipovaná postava symbolická,
nýbrž jako personifikované filosofické přesvědčení a životní program.
Tato individualistická konstrukce zocelená některými ethickými
konsekvencemi darwinovského boje o život, lámající v snění
hranice i zákony státní, rozvracující pro idol vzájemné svobody členů
rodiny formu rodiny staré, jmenující se ráda, věrna názvosloví své
generace, theoretickým anarchismem, byla duševním majetkem
nčžného hocha, oddaného láskyplně své rodině a v každém
okamžiku ochotného podříditi zájmy vlastní zájmam kohokoliv jiného,
bratra, jenž maličkého Jarouška zahrnoval vlídnými laskavostmi a
syna, jemuž skryté přání matčino bylo radostným zákonem.

Přišly-li však chvíle, kdy analytický skepticism počal bořiti
na spekulativních těch konstrukcích, kdy intellekt zhroutiv vše,
stál tu sám neukojený a neukojitelný, trpký a neúprosný, pak
zbývaly pouze dvě cesty, jimiž bylo lze prchnouti před ním:
umělecký požitek hudby a vzdání se léčivému kouzlu přírody. Byla-li
tehdy Chopinova hudba, tento vášnivý karneval zoufalých srdcí,
Theodorovi reakčním lékem proti upřílišenému intellektualismu,
a Schumann odvážně heroickým osvobozením od vší malichernosti
a bláhovosti školního i národního prostředí, byl mu R. Wagner,
jejž poprvé poznal r. 1895, uměleckým symbolem všech vlastních
ideových koncepcí, všech světlých snů o nové říši ducha a
svobodě jedince. Hudební požitek citový dostavoval se u něho
současně s požitkem intellektuelním, aniž by tento byl nějakým
theorematem nebo doktrinou, ač vždy se stupňující theoretické
vzdělání hudební učilo ho pronikati vždy hlouběji a jasněji v skryté
ústrojí díla uměleckého.

A konečně zbývala příroda. V drobném autobiografickém
náčrtku z té duby» Trientalis«, charakteristické směsi něžného
snční i psychologické analyse, theoretického blouznění i přesně
realistických popisů, filosofických exkursů i kritických poznámek,
odhaluje veškerou léčivou moc této největší lásky životní. Mezi
listy herbáře zjeví se sytě zelené bory Strakovské, smrkové jejich
koruny se rozevrou, a z hlubokého údolí podává hochu snílkovi
rusalka lesů rodného jeho kraje, dojista inspirovaná
Hauptmannovou Rautendclein, milovaný bělostný kvítek trientalis a hojivě
klade svou ruku na jeho šíji. Skutečně toto vzpomínkové snění
o horské přírodě východočeského domova bylo lékem některých
ponurých chvil, kdy nebylo možno výletem do okolí pražského
přiblížiti se přírodě samé. Ale chvíle prázdnin patřily jí cele. Tu

2*