16

tato nová celou svou citovou a rozumovou existenci na kartu příkře
důsledného individualismu. Psychologické disposice této reakci
individualistické poskytlo umění, v celém devatenáctém věku
zobrazující hořký a chmurný stesk deklassovaného titana brzy
revoltujícího brzy zoufajícího a chytajícího se každého stébla
vysvobození z tohoto uraženého vyhnanství. Jako největší tušitel a prorok
individualismu byl milován a ctěn Nietzsche, na němž však bolestně
překvapovalo mladé enthusiasty, že stál a padal paradoxní
překotností a tančící nedůsledností, kterou milují umělci a nenávidějí
utopisté. Ostatně, v žilách bilo příliš to, proti čemu se reagovalo,
a tak jako v krásné větě Turgeněvově o silném dubě a silné
lásce, pučelo nové listí individualismu, aniž opadalo staré
socialismu. Na řešení otázky socialní nedovedla se mládež dívati než
očima vyhladovělého proletáře, a sen nové individualistické formace
společenské byl prolnut více anarchistickým idylismem evangelia
dle pojetí tak rychle zapalujícího a tak rychle zhasínajícího traktátu
Tolstého »Spása ve vás«, než výlučným a hrdým aristokratismem
Nietzscheovým. Utopičtí enthusiasté nechtěli se spokojiti s oním
realisovatelným politickým systémem individualistním, jejž znali a
na němž studovali ústrojí svobody jednotlivcovy, s liberalismem
Stuarta Milla, a volili místo moudře užitečného a prakticky
rozvážného utilitáře dvě krásné snivé hlavy, nad něž nikdo malebněji
nedovede nésti kouli fikce a nikdo htlře podpírati pilíře společenské
reality: hlavu snílka-učence E. Récluse a hlavu snílka-básníka Bruna
Wille. Tato utopie »theoretického anarchismu« ne nepodobná
romanticky nadechnuté vidině, již rok 1848 nazýval svobodou, byla
střežena dušemi nejměkčími a nejcitovějšími, roznícenými naivní
a soucitnou lyrikou nepatrné knížky »Sturm« německého Skota
J. H. Mackaye.

Viděla-li snad hrstka polovzdělané dělnické mládeže v
,>theoretickém anarchismu« -- jehož lyricky nadšení vyznavači těžce
bývali uraženi, uváděly-li noviny různé atentáty ve spojení s jejich
plachou a humanně zbarvenou vidinou - jistou realitu, věřili
studenti, že tato utopie jest realisovatelna jediné dostoupením určitých
stupňů pozvolného vývoje a spojovali tak svou víru sociální s
biologickým evolucionismem na jedné Ll s nadšenou a vědomě
účelnou prací o vlastní vnitřní vývoj na druhé straně. Této cestě
zllstali věrni, i když změnili cíl; též ten, kdo nevěděl, kam jdou
a kam chtějí dospěti, vidél bezpečné, že heroismus práce a víra
v její hodnotu a krásu je provází.

Toto ovzduší prolínající dusné školní učebny, proudící z listů
zelených i modrých revuí, chvějící se pražskými ulicemi, obestřelo
a okouzlilo i Theodora Nováka. Vytrhnut z rodného kraje a
vzdálen tak nesmírn{~ hlubokých lesii, zachvácen byl v Praze
stísněností a steskem. Ranními parami stoupajícír1i z Vltavy, jež
žertem jmenoval denně homersky »pastýři nikoliv milými, zloději