III. 1896-1897. Praha, do níž v září r. 1895 Theodor Novák trvale přišel, byla ozářena oslňujícím jasem podzimu rozsvěcujícího v korunách Petřína i Letné hnědá i červená kouzla, a prosycena zvláštním ne-' zachytitelným ovzduším, které jako měkké jarní mlhy lehalo do všech mladých duší. Tytéž city a myšlénky, tytéž vidiny a touhy zorganisovaly neviditelně a přece pevně generaci dvacetiletých na universitě a na středních školách, jež z knih nejvíce různorodých a revuÍ vzájemně sporných a nepřátelských živila svou drahou a nejistou úmluvu nového zákona. Mladé ty hlavy hořely citovým vzrušením nad lomem dvou světů, starého, jemuž patřilo jejich dětství a nového, jenž byl spíše cítěn než myšlen, tušen než viděn; bolestně byly trýzněny sporem dvou světových názorů, uměleckého a ethického, z nichž každému náležel díl jejich bytosti; a nelítostně zkoušeny věčným kolísáním mezi kollektivismem a individualismem. Nepřetržité zmítání se mezi přiostřenými kontrasty porušilo rovnováhu jejich srdcí, ustrašených mravním i společenským soumrakem doby a marností čekání na obrozující převraty; srdcí podrážděných politickou tísní a národními neúspěchy; srdcí živených přejemnělým uměním dnes krajně analytickým a zítra metafysicky symbolisujícím. Tato mladistvá srdce stržená závratí hledala příliš rychle rozšíření a východ, hnala se s přílišným enthusiasmem za chimerickým rozluštěním svých krisÍ, málo poslušná korrektivu, jejž kladl intellekt u mnohých jednotlivců hluboce vyvinutý. Obdivuhodný byl průměrný souhrn vědeckých poznatků, jež phnášela tato generace si do života; znalost poměrů výrobních i včdomosti z dějin umění, esthetika i biologie, sociologie i poetika byly majetkem osmnáctiletých a dvacetiletých hochů. Leč tento iemně a mohutně kultivovaný intellekt vstoupil do služeb utopismu žádaného citovými krisemi, nebránil, nýbrž pomáhal výstředně krajním konstrukcím, jež byly spíše dílem snění než myšlénky. Našla-Ii předcházející generace důsledek svých reformních snah v utonutí v socialismu, jemuž se vzdala plně a cele, vsadila