14

Odvracel se vždy více od pouze formálních věd
mathematických, jichž ústrojí pevně a chvílemi i virtuosně ovládal, k
přírodním vědám, na kterých již tehdy miloval hlavně fysiologickou jich
část. Nestačily mu více pečlivě usušené a správně určené rostliny
herbáře, jež pokládal za »mrtvolky květin«, ale hořel zájmem
o vnitřní jich život a jeho vztah k životu vůbec. Třebaže mnohé
z těchto zásad a názorů teprve v příštích letech staly se mu
formulovaným přesvědčením, leží kořeny jich dojista již v posledních
letech gymnasijniho studia litomyšlského. Bylo to, jakoby duševní
jeho tvář vždy více se odvracela od krajiny a her dětství a
hleděla vždy jistěji a určitěji do budoucnosti.

Záhy zmizelo jeviště dětství i s pohledu tělesného a zaměněno
bylo Prahou; ale tato změna toužená a očekávaná, musila býti
vykoupena velikou bolestí .- smrtí sestry Marie r. 1895. Toto
tiché a něžné dítě, chodící životem po špičkách střevíčků a s
modlitbou na rtech, se zrakem mírným a smutným, zastřeno bylo
vždy závojem jiného světa. Její dojemné starosti o budoucnost a
její vytrvalá píle, svědomitě nahrazující stkvělé nadání, zhaseny
byly předčasnou smrtí, jež přišla tiše a svatě, jako přichází vždy
k těm, ktetí v srdcích rodiny a přátel mají se zjevovati jako
bělostní legendární andělé. Skon její náhlý a neočekávaný ranil
hluboce rodinu. Theodor, jenž z botanických výletů přinášíval
nejvzácnější květiny na její hrob, psal tehdy tetičce: »Nastává nám
těžké, bolestné loučení s hrobem naší milované Maryčky. Od
jejího skonu cítíme se osamělými a hledíme co nejúžeji všickni
k sobě se přimknouti; tím teskněji nám bude v Praze, kdy i od
rovu jejího budeme odtrženi."

Poslední okamžik v Litomyšli, 17. září r. 1895 patřil návštěvě
jejího hrobu. Nedaleko nad hřbitovem zvedá se žlutavá budova
rodného domu Theodorova, pod vysokými renaissančními
lomenicemi zámku lze vytušiti staré gymnasium; tmavé lesy Strakovské
zavírají polokruh obzoru. Celé dětství Theodorovo leží jako
sluneční přísvit na obraze. který nad rovem sestřiným zachycuje svým
pohledem. Horské lesy posílají mu jehličnatou svou vůni pozdravem,
jeho tmavý zrak děkuje jim krásným výrazem vděčné lásky. Pak
rychle zmizí rodný kraj, a slunné přísvity dětství na něm pohasínají.