13

chické. Tehdy již mezi třináctým a čtrnáctým rokem zřekl se
zjeveného náboženství, jako absurdity znesvěcující prabytost Tvůrcovu,
a ethiky odtud plynoucí pro její přílišnou pohodlnost a malichernost,
počítající s bláhovostí a ješitností lidskou, jak sám formuloval
důvody sVl~ho přerodu náboženského.

V letech těchto nebyl dojista již dítětcm, nestotožňujeme-li
s dětstvím ono cHivěí'ivé a něžné teplo citové, jež prohHvalo jeho
bytost do posledního dechu. Krutý tyfus, jenž stihl jej v zimě
r. ] 890/1 proměnil jej na útlého hocha poněkud nesmělého a
ostýchavého, vzal jeho tváři plné linie, ale nechal jí hluboké hnědé
oko vyzařující krásu a bohatství jemné té duše, I byla tato tělesná
změna jakoby symbolem duševního přerodu, jenž podporován byl
i rozšířením obzoru hochova. R. 1891 uviděl Prahu po devíti letech,
a nepodléhaje ani tehdy historickému sentimentalismu zachvácen
byl hlasitým tepotem práce a síly, jejž cítil a hloubavě hledal
v každém objektu tehdejší Zemské jubilcjní výstavy.

A přece vrátil se rád z výstavního vlnění a jiskření domů,
do smrkových a borových lesů rodného kraje a do oněch
spirituelních hájů, jež pěstovala již tehdy jeho vlastní spekulac.e a snění,
a jež si vyvolával často hrou na klavír. Ještě do dob gymnasijního
studia litomyšlského ~padá jeho přechod od Schubertových písní
k Mendclssohnovi a Cajkovskému; a fehdy kdysi vyprávěl s
jemným nadšením, že jedna barkarola Cajkovského jest rašící stráň
nad tmavou hlubinou vodní s bílým březovým hájem politá deche'l1
jarního slunce. Nepochopil jsem nikdy lépe jeho nadšenou
vytrvalost, s níž sedával za zimy u klavíru než při těchto slovech
otvírajících srdce básníka.

Mocné a pronikavé toto dospívání duševní obráželo se jasně
i v osobitém jeho pojetí veškerého studia. Odkloňuje se vždy
více od kultu fysické síly a vzdaluje se vždy větší měrou
kterého.koliv formalismu, zaujal stanovisko odmítavé ke kultuře římské,
Jež zdála se mu nepravdivým a neupřímným dílem duší
rhetorických a mělkých, zakrývajících nedostatek živných ideí lichou
a strojenou zdobností. Rozhodoval se často proti »špinavému
advokátu« Ciceronovi, jenž prý se snaŽÍ periodami uměle stavěnými
a řečí labužnicky uhlazenou zaslepiti posluchače, aby nehledali
přesvědčení řečníkovo, jehož nemá. Opovržlivě mluvíval i o
Vergiliovi, jenž prý s duší naplněnou vůní lombardských lučin a sýrů
zpívá se schválně falešnou sladkostí a idylličností o řadě lupičství
a barbarských půtek. Nenáviděl hluboce Řím, jemuž ještě později
přičítal vinu na ujařmujícím evropském centralismu církevním
i státním, a celá ethika a politika Sparty zdála se mu symbolicky
koncentrována v ošklivé a nechutné, třebaže neobyčejně živné a
zdravé polévce z krve. Milonl však celou duší harmonickou
kulturu Athén, jež odpovídala jeho zálibám a láskám synthesou života
přírodního i uměleckého.