9

vetřelce, již každé tabulce, zakazující vstup do lesa, se slovy i činy
posmívali; ale kdykoliv hošíci byli vypuzeni, těšili se vědomím,
že se stali obětí hrubého násilí na snaze po vědeckém poznání.

Prázdniny trávívala rodina Novákova od r. 1887 v Budislavi,
zapadlé a chudé vesnici od Litomyšle as tři hodiny vzdálené. Černé
záplavy borových lesů šumí tam nad rozervanými pískovcovými
skalinami, vysoké a pružné mechové polštáře s fialovou kresbou
vřesových zvonců a purpurem brusinkových bobulek lehly si na
písek báchorkově zbloudilých údolí, železité potůčky a zdroje třísní
SVOll krví hluboké vrstvy raše!inníků a vějíře kapradin; smutné
borovice, otočené kožešinami vousatých lišejníků, šeptají tiše svou
plachou píseň, a zdá se, že poslouchají je jen pískovcové balvany,
bloudící hlubokými roklinami a kupící se v bezlidná kamenná
města a bludiště, jimž lid říká »Maštale«. V myslivně na pokraji
těch lesů, kde plynou k nim louky posněžené parnassiemi, bydlel
Theodor Novák již r. 1887 o prázdninách, a již tehdy byl takměř
opojen ponurou krásou pohorských těch hvozdů. Návštěvy v
Budislavi se opakovaly, i když nebydlelo se v myslivně, nýbrž na
samém začátku vesnice'v »Krčmě«. Tehdy poznal Theodor i
druhou část rozlehlých lesů Budislavských, t. zv. »Horní revír«, pnoucí
SVt; bukové a smrkové koruny nad žulovl~ balvany a mísící
tmavohnědý svůj pllvab se svěží' zelení rozsáhlých pa"sek, jejichž
vyhnill~ pařezy postHkány jsou zlatem starčků a fialovými krůpějemi
vrbkových květů, jež v srpnu změnily se v bělavou vlnu, chvějící
se nad pasekami jako hustý sníh. Tudy bloudil Theodor Novák
sám, sbíraje dílem brusinky, dílem kapradiny, dnes zaujat
geologickým vznikem skalních útvarll, zítra rašelinami roklí. -~ Dával
v Budislavi vždy přednost bloudění v lesích před seznáváním
rázovitého lidu, jejž tehdy matinka jeho studovala i se stanoviska
cthnografického i za účelem belletristickým, jak ukazují hlavně její
práce » Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku« a četné
povídky a novelly v těchto končinách se odehrávající. Listy psané
jmenovitě tetičce jsou výmluvny a nadšeny, jakmile octne se
Theodor v Budislavi, věty jejich mazlí se s každým lesním koutem
a každým malebným balvanem. »Já chodívám často sám,« psal
tehdy, »mezi ty temné, štíhlé smrky a jedle, rozložité buky, do
pochmurných skal a na slunné paseky, do úzkých údolí i na
rozsáhlá luka.« Tehdy, tuším, pojal' svou silnou a odvážnou lásku
k osamělé lesní přírodě, jež byla mu př-ítelkyní a fl1atkou, osvěžením
a rozkoší, touhou a milenkou.

O prázdninách r. 1889 poznal jiné lesní zátiší» Nové Hrady"
na Vysokomýtsku, kouzelnou letní píseií. zc1eně a hnědě všech
odstínů, plnou slunce a záře, úsměvu a radosti, triumf vítězného
půvabu proti zachmuřené kráse Budislavi; i místa zasmušilá a temná
zvyšovala tu kontrastem ostatní slunnou a barvitou gracii. Byla