»Svatých bratří hymna blahozvuká."

konečně křesťanské humanisty a první pojitele rozsáhlého a o jednotě
své neuvědomělého slovanského světa.

Zajímavý doklad tohoto nazíráp.í podávají právě v osmdesátých
létech některé projevy Svatopluka Ce cha. Mezi českými ctiteli Cyrilla
a Methoděje náleží k duchům nejkritičtějším: jest horlivým
slavjanofilem, nikoliv však vyznavačem pravoslaví; ocehuje s porozuměním
cyriIlomethodějské počátky křesťanské kultury v Cechách, ale daleko
výše staví jeji rozvitý kvet husitský a českobratrský, jehož nikde
neuvádí v souvislost se slovanskou liturgií; staví se k učeným a zbožným
Soluňanům nadšeně jako Slovan, avšak nikdy nezatahuje jich utopicky
do svých panslavistických koncepcí politických, jak je ~náme hlavně
ze "Zimní noci" a "Slavie". Když r. 1881 podnikl Sv. Cech své letní
potulky po východní a jižní Moravě a letmé dojmy z nich zachytil
kvapným perem v "Několika obrázcích moravských", nenašel, nejsa
tehdy vůbec historicky naladěn, stopy Cyrillovy a Methodějovy nikde
v jejich působišti; i na velehradské pouti oddal se mnohem více lidové
-směsici v pestrých krojích a s rázovitou mluvou než dumám historicky

náboženským. ~

V roce Methodějova jubilea vyšla Cechova "Dagmar", časopisecky
již z dřívějška známá, a zde v krásném zpěvu vzácné básnické
výmluvnosti nalezl čtenář významnou apotheosu slovanských apoštolů.
Na poslední, avšak nejdůraznějši místo svých skromných a
horoucích proseb, jimiž si dcera Přemysla Otakara vyžaduje na choti
Valdemaru dary svatební, položeno jest upěnlivé a vzletné orodování
české kněžice a dánské královny za Slovany pobaltské, jeji pokrevence.
Tam vkládá básník princezně z rodu Přemyslova do úst onen romantický
názor o slovanských "zemědělcích mírných", který z Herdera a
Surowieckého přešel ke Kollárovi a Šafaříkovi a na němž také Palacký
vybudoval svou antithesu mírného i svobodného slovanství a válečného
j zotročujícího germánství, a když Valdemar proti Dagmaře zdůrazňuje
zatvrzelé pohanství Pobalťanů, velebí jeho mladistvá a výmluvná choť
slovanské oba věrozvěsty soluňské jakožto náboženské představitele
téže slovanské humanity, kterou dovedli sloučiti s pravým
evangelickým a apoštolským křesťanstvím; jsouť v jejím horujícím výkladě
protikladem násilnických misionářů germánských, které vždy
provázelo vojsko panstvíchtivých panovniků. Nebylo v českém básnictví
napsáno krásnějších veršů než tato Cechova sloka, v níž se prostá
monumentalita pojí s lahodným idyllismem a slovanská romantika
.s humanitismem náboženským. - Svatopluku Cechovi se podařilo
je vymodelovati v oné jednoduché velebě, o niž se marně pokoušel
na př. romantický sochař Emanuel Max:

"Od východu kdysi aj I dva bratří svatí
ze Soluně vyšli láskou k Bohu vzňatí,

s písmem pouze v rukou, s blahou na rtech zvěstí @
holoubci dva rajští s míru ratolestí.

24* 371