II6

DOSLOV

strýce Theodora i tety Terezy, pak mladostí vlastní, avšak
nahlédne úplnou marnost podobného počínání. Vlastně nahlédne
marnost všeho: "Nebylo kraje, který by jej ještě lákal." Před
koncem, který se zdá na dosah, vstupuje však Emilu Šarochovi
do cesty retardace, jež nemá podoby pouhé náhody. Jak tato
Marie Brandlerovd, která dala jméno předposlední povídce, či
spíše'jen povídkovému náčrtu, byla vetkána slabounkým
vláknem do mladých let básníka potud nadějného, naznačil autor
jenom lehkou nápovědí, v níž však s překvapením - ježto po

•. prvé v knize - se dovídáme, že Emil Šaroch kdysi náležel
k přátelské družině Hackenschmidově. Mnohem těsněji však do
Emilovy životní historie zapadá tento osudový hovor ve vlaku tím
že jest úmyslně zpracován jako protějšek ke kapitole Zachrdnce.
Loučíť se Emil Šaroch s mladou a sličnou Marií Brandlerovou
slovy: "Chtěla bys mne zachraňovati; mohl jsem býti zachráněn,
nechci však zachránkyně". Nebyl by tento dekadent
podobencem Dykovým, kdyby v něm nevězel i kus odbojníka: "Znáš
přec chmurný verš ten Baudelairův? - Anděl nevěrci sáh pěstí
v kštice. - Chceš být spasen? A on pravil: Nechci!"

Cesta poutníka, tuláka, cikána Emila Šarocha se uzavírá: "Ať
končí pouť, kde začala!" Zastávka při návratu do domova měla
Emilu Šarochovi dáti poslední ránu a nejpádnější důkaz jeho
vlastní marnosti; od svého "krutého dítěte" se dovídá Šaroch,
že i jako otec jest zbytečný; žije-li v jeho synku alespoň skryté
dědictví po matce, s otcem ho pranic nespíná, leda jméno, na
němž Emilu Šarochovi dávno nezáleží. Ví dobře, že jeho
manželství bylo klamem; poznává to nyní i o své rodině. Nač žil
a nač by žil déle? Paradox osudu chce, že může znamenati něco
pro cizí a lhostejné dítě právě on, jenž vlastnímu synku nes~í