DOSLOV

a jed života. I vrací se poučený vnuk s první ranou domů, ale
docela jinak, než se vracívali děd Václav neb strýc Theodor,
a při rozhodnutí pro návrat má ještě tolik času a intuice, aby
"viděl míjet těžce a lopotně něco, čemu říkali život".

Zde zeje ve zpracování druhého dílu Děsu z prdzdna hluboká
mezera, jejíhož obsahu se lze dohadnouti jenom z nejstaršího
souvislého náčrtku. Mladý akademik, jemuž rodinné poměry
hmotné dovolují nedbati chlebního studia, se stává literárním
debutantem z konce století: upozorní na sebe, má jakýsi úspěch,
nepronikne však trvale a nenachází ani sám ve tvorbě uspokojení;
nepohřešován a zapomenut mizí rychle z literatury. Tato partie
jest V původní skizze silně autobiografická a v deníkovém
subjektivismu cituje i některé verše Emila Sarocha, jež se v ničem
neliší od mladistvé poesie autorovy, odkud rovněž čišel
šarochovský děs z prázdna, skoro nic však není pověděno o
literárním prostředí pražském v době České modemy neb dokonce

o jeho spojitosti s hnutím politickým.

Z tohoto úseku života Emilova vyzrála jenom episodická
povídka, položená do jeho roku dvacátého, Zachrdnce, kde
mladistvý poutník bez cíle a naděje mimoděk vysvobodí zoufalý
pár manželský před děsem z prázdna, jemuž sám propadá. K
volnější románové souvislosti však ukazuje' vypravování v první
osobě i pozdní dozvuk ronovského příběhu, spadající do
mužných let Emila Sarocha, kterému jest "tak těžko slyšeti o cizím
štěstí".

Sotva lze za definitivní zpracování považovati také kapitoly,
které s názvem Zdvěr otiskl Viktor Dyk za války v Lumíru
a jež se v naší úpravě kryjí s třemi povídkami závěrečnými.
Víme sice, že před prahem tohoto vypravování zůstalo málem