DOSLOV

113

a náhradníka, a poučí ho palčivě, kolik zvířecí běsnosti, kolik
smyslového znechucení, kolik pokořujícího hnusu může
vpadnouti do milostné hry mladých těl, pokud jí nevykupuje láska.
Viktor Dyk nanesl v některých náčrtcích do těchto výjevů,
podstatnějších pro tragiku Boženy Medunové než pro Emila
Šarocha, mimo svůj zvyk až pasto sně barev zsinalých ve své
křiklavé nahotě, což by byl jistě v definitivním zpracování
dojista ztlumil; i doporoučelo se sáhnouti tuto k redakci
diskretnější.

S takovým trpkým poučením, rovným palčivé ráně, se vrací
sedmnáctiletý Emil Šaroch domů, když shledal na pobřeží první
K ythery, která se vynořila na jeho dobrodružné pouti, místo
"břehu, kde nikdo nežaluje a kde se vše usmívá", leda špinavou
pěnu a hnusný šlem. Jako epilog tohoto Emilova vstupu do
života myšlena jest drobná povídka Gréta a hošíček,
vypracovaná mnohem později a uměním již vyzralejším než partie o
Boženě Medunové. Nehledíc ani k básnicky záměrnému kontrastu
banálního hotelového pokoje v Berlíně a venkovského statečku
na pokraji hlubokého lesa, jest souvislost těchto výjevů jasná.
Vraceje se zklamán, ano, zhnusen z děsivě obrovitého
civilisačního střediska, kde mu životem nalomená žena připravila rozkoš
a ponížení, setkává se uprostřed volné přírody s ženou-přírodou.
I prostá a pudová děvečka Gréta se mu nabízí, byť nevtíravě, ale
Emil, na rozdíl od zoufalého objetí Boženina, odmítá žádostivý
pokyn Grétin, za nímž se zvedalo samozřejmé hnutí
neporušeného instinktu. Životní paradox tomu chce, aby v něm mile
posměšná venkovská služka, nadaná pohotovostí milenky, ale
i předčasnou citovostí mateřskou, viděla nezkušeného hošíčka,
kdežto Emil Šaroch se stal právě mužem, který poznal slzy věcí