112

DOSLOV

Emil Saroch, který nepřevzal odkaz dědovy aktivity, jeho
dědictví "děsu z prázdna", ahy jím hyl posléze poražen a pohlcen.
V doslovu k prvnímu dílu Děsu z prdzdna, jehož některé výklady
a dohady nezbylo tuto než paraf rasovati, shrnuli jsme
románovou situaci při skonu dědově takto: "Václav Saroch, spíše
romantický poutník než revoluční politik, odkazuje vnuku
šarochovské dědictví bez šarochovského úsměvu: touhu po dálce;
touhu po slávě; touhu po dohrodružství; ale také děs z prázdna."
Hned ve vstupní povídce Sedmnáctiletý se připravuje Emil
Saroch, ahy po stopách děda Václava i strýce Theodora
nastoupil svou romantickou pout a tak se alespoň na čas odpoutal
od domova, který dědovou smrtí až děsivě zmlkl a osiřel. Ale
Emil Saroch, který již v dětství hyl vzrušován heslem
mladistvého portretu dědova: "V kterých zemích válčit hudeš a čí
rukou zahyneš?", hyl docela jiný než děd, než strýc; jsa dítětem
mírovým a nikoliv revolučním, cítil, že s "debutantstvím jiné
dohy" souvisí kletha "třetího kolena", která neznamená jenom
epigonství, nýhrž také úpadek, rozklad, boření. Jest spíše
dekadentem než romantikem, když se vydává do světa, ač
romanticky zní písňové motto jeho útěku z domova: "Jsem posud
mlád a svěží, o jízdu jen mi běží. Kam? Jen když mohu jet."

Dobrodružství, jehož se mu touto první cestou do světa
dostane v Berlíně - kde k němu, na rozdíl od milovaného
přítele spisovatelova Ladislava Hofmana, ani na okamžik
nepřistoupí tragické otázky národně politické - jest hodno spíše
dekadenta než romantika. Horký a hořký erotický příhěh s
Boženou Medunovou, v němž se jinoch promění v muže, serve
mnoho z romanticky závratných ilusí o lásce, když cestou
i v loži Emilu Sarochovi přisouzena zahanhující úloha zástupce