Bylo to zcela v duchu české romantiky, že za svědka slávy
a moci tatarské pozván nikoliv stfízlivý historik, nýbrž
oslňující vypravěč daru fabulistického, kterému ani jeho
vrstevníci nechtěli dávati víru a jejž teprve naše doba
z velké části rehabilitovala - na základě těchto zmínek
v "Jaroslavu" žil Marco Polo pak v povědomí českých
čtenáfů jen matnou a odmocněnou existencí po tri čtvrtiny
stoleti, než ho Jaroslav Vrchlický svou evokační silou povolal
k bytí plnějšímu.

Kdo jest tento "Marco Polo, Benátčan a kfes(an", jenž
nám v "Nových. zlomcích epopeje" pádnými iamby
parlifrasuje nejpoutavější místa svého cestopisu, ocitaje se co chvíli
na pomezí tajemství a smrti? Má mnoho z podoby
básníkovy i z rysů jeho pokolení, zaníceného encyklopedickou
a často až titanskou žízní poznání. Polovy dálné cesty,
jeho žádost stále nových obzorů, nových lidí, nových
dobrodružství, nových obchodů neznačí jen zvědavost smyslovou
a intelektuální, n.ýbrž faustovský pud stálého poznávání
a pak i zmahání poznatků; mluví-li Vrchlický ústy Marca
Pola i o snaze "vše vykofistit ku člověka blahu", podkládá
také jemu své humanitní patos. Jest mnoho aktivity v
poznávaci vášni lY/arca Pola u Vrchlického, a proto může
hrdý mluvčí tento "zvláštní půvab novinky věčné" stavěti
na roveň rozkoši, jakou prožívá učenec nad knihou,
vojevůdce ve vfavě bit'l'Y, světec na dráze, jí~ vede zástupy
k Bohu. Tento Benátčan a kfesťan má mnohem blíže k
hrdému typu renesančnímu než goticky středověkému; i v tom
se podobá značně svému básníkovi. A pak - na rozdíl od
Marca Pola historického -jest to hrdina z jedné litiny bez
pukliny, člověk v sobě spokojený, bez problematičnosti a bez
tragiky: všichni mu věří a on pevně věří sám v sebe, neboje
se smrti, nýbrž očekávaje ji v pokoji. Nejosobitějším a
nej
10