smělým ohloukem vypialy k první české skladhě metafysické. Avšak na
sklonku r. 1835 pochopil náhle, že hásnicky "Máj" ještě vyroste a to
v úchvatnou skladhu vášnivého suhjektivismu, jestliže se hásník nehude
jen skrývati za svým podohencem Vilémem, nýhrž vystoupí-li posléze sám
na dějiště a to především se svým nejtěžším žalem, smutkem nad uprchlým
"krásným věkem, dětinství svého věkem" - zcela ne odolatelně se tato
citová zkušenost vtělovala do celé kaskády strhujících Il}etafor, jež z
deníkových záznamů přešly do čtvrtého zpěvu "Máje". Ten nenáleží již ani
Jarmile, ani Vilémovi, nýhrž Hynkovi - samému pěvci, který se zjevuje
čtenáři jako "poutník, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky
pohynou"; zjevuje se, ahy navždy zmizel za skalinou v ohzoru.
Dvojnásohným "nikdy, ach nikdy", podohným ozvěně ve skalách, se končí poslední
zpěv hásně, která pesimisticky opěvovala hrůzu nicoty, přechod do ní,
sny dětství i milostné opojení jako pouhé předehry k ní. A přece Mácha
jinak než v "Zádumčivosti", jinak než v "Krkonošské pouti", jinak než
v "Cikánech" se vzchopuje, jakohy vytržen z těžkého sna, k aktu kladné
lásky: jeho vrah a loupežník posílá před smrtí vděčný a oddaný pozdrav
"zemi krásné, zemi milované", on sám pak volá na rozloučenou: "Bez konce
lásky je! Zklamánať láska má!" Snad ukazoval tento výkřik do hudoucnosti,
kde hy hyl Mácha překonal temný nihilismus svého houřného jinošství,
snad jím hásník sám chtěl zažehnati divoké démony svého nitra, než hy se
ohrátilo cestou jinou. Či naopak vytušil v geniálním jasnozření, že opravdu
zachází navždy za ohzor do říše stínů, kde vládne to, "co se nic nazývá?"
O dohadech, na něž jsme tu odkázáni, platí velké slovo prince Hamleta,
k jehož rodu také K. H. Mácha náležel: ostatek jest mlčení.

"Máj" vychází v pečlivé a spanilé úpravě dne 23. duhna 1836 a vzhudí
rozruch velmi houřlivý. Autority staršího pokolení, Kollár, Palacký,
Čelakovský, se vysloví o něm zamítavě. Máchovi vrstevníci, Tyl a Ruheš,
persiflují hásníka i dílo. Oficiální kritika perem vzdělaného, ale úzkoprsého
J. Kr. Chmelenského i jiných odsoudí hásnickou skladhu, v níž hylo utajeno
tolik vývojových možností pro slovesné umění české. Ale ani mladá
generace, která se v "Máji" nalezla a jež porozuměla toužné melodii i harevnému
kouzlu díla, se veřejně nepřihlásila k svému druhu slovem povzhuzujícího
souhlasu. Roztrpčení nad tím spolu s trapnými starostmi hmotnými a
rodinnými vyplnilo sedm měsíců života, které Máchovi ještě zhývaly. Teprve
s novým hásnickým jarem v Čechách, jehož nositelé postavili svůj almanach
"Máj" již jménem pod jeho ochranu, málem čtvrt století po jeho smrti, se
dostalo Karlu Hynkovi Máchovi nejen dostiučinění, ale apoteosy, která
trvá doposud: tvůrce "Máje", dlouho považovaný za poetu prokletého,
postaven jako strážný genius do samé hrány moderního českého hásnictví.