scenerií působí nadpřirozeně, visionářsky i duchovitě. I v tom jsou "Cikáni"
vlastní přípravou k "Máji", jehož některé části vznikaly s nimi souběžně.

Ještě před Máchovu italskou pout, do jarních měsíců r. 1834, můžeme
položiti zárodky "Máje". Oba nejsilnější niterné zážitky básníkovy, těžce
procítěný žal nad uprchlým mládím a vášnivá hrůza z nicoty, kynoucí
člověku za hrobem, se mu vtělují v romaneskní osud loupežníka -
otcebijce, který za vraždu na vlastním otci spáchanou jest potupně popraven.
Dějové ty motivy, k nimž brzy přistoupil žalostný osud svedené a zoufalé
milenky zločincovy, souvisely mnohonásobně s byronskou četbou Máchovou,
s ohlasy básnictví polského a s dojmy z běžné loupežnické romantiky německé,
ale byly zároveň prosyceny osobním živlem erotických a mravních rozporů
výbušného a žárlivého milence ubohé Lori Šomkové. Baladický příběh
v tvůrčí dílně básníkově takřka bezděky vrůstal do krajinného rámce českého
Středohoří, jehož chlumy a vody, háje a oblaka Mácha vroucně miloval
a znovu navštěvoval v různých dobách ročních, ale nejraději v měsíci lásky
a touhy, v máji. I zápasil již při koncepci nového díla v nitru básníkově
prvek několikerý: romantická baladičnost dějová, kořenů namnoze
literárních, krajinomalba prohřátá důvěrnou citovostí a jako nejsilnější ze všech
filosoficko-básnická duma o praotázkách lidského bytí a nebytí. V každém
z těchto tří směrů se Mácha pokusil již dříve veršem i prósou, ale nyní se
mohl opříti o hlubší zkušenost životní a směl, osvobodiv se od příliš otrócké
závislosti na cizích mistrech, rozepnouti básnická křídla k volnému rozletu
jako podivuhodný umělec slova melodického a zároveň barvitého ve službách
lyrickometafysické úvahy o bezedné nicotě, která rozvírá svůj tmavý jícen
pod kvetoucími vnadami krásného, ale krátkého bytí pozemského.

V podzimních měsících r. 1835 se do tří rozsáhlých zpěvů a do dvou
úsečných intermezz rozrůstá pod neúnavně stylisující rukou Máchovi osud
"strašného lesů pána", Viléma, hejtmana loupežnického, který za vraždu
spáchanou ze žárlivosti na vlastním otci byl popraven a kolem lámán,
i osud jeho milenky Jarmily, jež pro zprávu o rozsudku nad Vilémem
končí svůj mladý, poskvrněný život sebevraždou v jezeře. Břeh jezera,
kde Jarmila hyne, žalář, v němž se odsouzenec připravuje na svůj poslední
den, popraviště Vilémovo byla tři střediska děje, v kruté srozumitelnosti
a spádné prostotě mnohem působivějšího, než tomu bylo v starších
Máchových pracích. Nad Jarmiliným jezerem šumí opojně hudba mladé lásky,
naplňující celou jarní přírodu; do Vilémova vězení příšerně civí za hluboké
noci záhrobí s hrůzou toho "co se nic nazývá". Kolem popraviště, kde
zločinec "před Bohem pokořen v modlitbě tiché" čeká svůj trest,
rozprostírá se se všemi svými půvaby sladká země, nad níž plynou bílé obláčky,
poslové Vilémových vzkazů posledních. Zde se všude rýsuje dvojí, hluboce
básnický vztah Máchův k přírodě: všemi svými záchvěvy obráží příroda
člověkovo nitro a přece se chová s tvrdou necitelností k jeho utrpení; toto
dvojnásobné, hořké poznání vyjadřuje však Mácha čistě básnicky: melodií
a obrazem. Při básnickém tvoření si uvědomoval, že sice Jarmila ponese
velmi málo skutečných rysů z Lori, že však Vilém v myšlení a cítění svém
vyjádří mnoho z jeho vlastní bytosti, zvláště v ústředním zpěvu. druhém
v rozryvně zoufalých samomluvách o věčnosti a nicotě, které se konečně