manU)l názornou konkrétností: "Večer na Bezdězu" sytým živlem
krajinářským, "Marinka", romantický to příběh blouznivé proletářské Mignon
z pražského společenského smetiště, ostrým realismem pozorovatelským.

V době, kdy se Máchův protinožec Pal~cký zabíral do svého
monumentálního díla životního, osvěcujícího "svou pochodní tajné kobky" minulosti
národní a současně volal po českém Walteru Scottovi, soustředil se Mácha
k tvorbě historických románů záměrů neobyčejně smělých. Byl sotva
dvacetiletý, když zosnoval plán celého cyklu historických románů z XV. stol. od
srážky Václava IV. s panstvem až po obléhání Prahy Korybutem; celek
měl podle postavy, vracející se ve všech dílech, slouti "Kat", jeho části
pak podle čelných hradů středočeských, "Valdek", "Křivoklát", "Vyšehrad"
a "Karlův Týn". Avšak práce nepostupovala soustavně podle původní
osnovy, která se dějově i psychologicky měnila; r. 1834 byl hotova vyšel
jako uzavřená skladba "Křivoklát", kdežto z ostatních částí se nám
dochovaly pouze zlomky a dosti nejasné náčrty. Ačkoliv Mácha horlivě
studoval kroniky, starožitnosti a zvláště starobylý jazyk, běželo mu v díle
o něco jiného, než o postižení myšlenkových proudů líčeného věku, z nichž
husitská reformace mu zůstávala úplně cizí. Hloubavý jeho duch shledával
osudovou tragiku v psychologickém rozporu protilehlých duševních typů,
z nichž dvojice krále Václava IV a jeho kata ho poutala nejvíce; k ní se
družila ještě záhadná postava Husova. Stejně vydatně se hlásil o účast
malíř- krajinář sytého a barvitého štětce a náladového odstínění. Ten občas,
zároveň s dušezpytným analytikem rozporů v povahách i v osudech, ovládá
úplně Máchovy historické povídky, na př. "Valdice", vyvážené z dějů války
třicetileté a "Klášter sázavský", s námětem ze stol. XII.

Ale i do těchto románových letopisů minulosti zaléhají u Máchy děsivé
motivy tajemných vin, rodinných kleteb, vražedné žárlivosti, krvelačné
pomsty; Mácha se tím vším osobně mučil, zvláště za neblahého vztahu
k milence a matce svého dítěte, přebarvuje skutečnost dohady a živě tyto
svou romantickou obrazností, napojenou z knih. Toto všecko propuká v jeho
velké románové skladbě z r. 1835, jejíž otištění nedovolila censura, v
"Cikánech", motivicky blízkých pozdějšímu "Máji"; snad právě práce o nich
zabránila Máchovi dokončiti cyklus "Kat". K citově vášnivým prožitkům
nejdůvěrnějším přibyly při tvorbě "Cikánů" velice silné dojmy krajinné,
a to nejenom z oblíbeného hradu Kokořína a divokého skalnatého úvalu
pod ním, ale i z pouti do Italie. Četba Byrona poskytla nejromanesknější
motivy dějové, a také z polských romantiků jest vzato více než pouhá motta
k jednotlivým kapitolám. Toto vše jest zpracováno v napínavý, až křiklavý
děj, v němž se střídá dobrodružná tajemnost cikánská s elegií židovskou
a s melancholií poutníka bez domova, bez cíle. Pomstychtiví žárlivci ničí
kolem sebe nejen své nepřátele, ale i osoby sobě drahé a sami hynou
neblahou vášní; oběti jejich zvůle buď také b.erou za své nebo odcházejí jako
neuklidnění poutníci do světa, kt~rý jich pak neuspokojí; temný osud vládne
neodvolatelně nad lidem. S dílem tak chmurným a beznadějným dovede
smířiti jen jeho umělecké provedení, slabé v osnově dějové i ve stavbě povah,
ale úchvatné v přírodní malbě, která se těsně připíná k osudu člověkově
a při zvláštním spojení individuální krajinomalby s typickou romantickou