způsobu Hněvkovského; jako četní následovníci Kollárovi krouží také
Mácha sonety; toužení a žalu milostnému dává lehkou formu prostonárodní
písně, jakou tehdy k mistrovství dováděl Čelakovský. V Máchově lyrice
převládá chmurná nálada, elegický smutek, večerní neb noční ovzduší, ale
i sklon ke krajinomalbě, obrážející stavy duševní; plněji to poznáváme
teprve, povšimneme-li si jeho bohaté pozůstalosti, obsahující vedle hojných
zlomků také nejedno číslo umělecky vyzrálé. Na zcela nové tóny v českém
básnictví udeřil Mácha v elegické lyrice vlastenecké, pro sycené vedle žalu
i vzdorem a vedle zahanbujícího pocitu spoutanosti i patosem síly, vzpínající
se po činu. Praha dává pozadí těmto skladbám, mnohdy visionářským jako
jsou "V chrámě", "Sen o Praze", "Návrat", psané tu pádným a hutným
veršem, onde rytmickou prósou. Ještě výše stojí Máchova lyrika filosofická,
jež byla u nás novinkou: záhady bytí a poznání, mučivá myšlenka zmaru
a věčného ožívání, touha po nicotě a opět smělý rozlet do vesmíru jsou tu
hlavními tématy básníka, jehož slovo není řečnické, ale za to v lyrickém
svém napětí dramatické. Mácha se sám nemohl nadíti, že básněmi jako
"Noc", "Těžkomyslnost" "Srdci mému", "V svět jsem vstoupil" dává
základy ke zcela nové tradici, k níž dnes počítáme nejdražší česká jména
básnická, Vrchlického a Zeyera, Březinu a Horu. Leccos i v těchto skladbách
souvisí s Máchovými vzory cizími, zvláště s Mickiewiczem, N ovalisem,
Byronem, s nimiž se přímo stýkal. Nikdo z nich nepůsobil naň mocí tak
démonickou jako Byron, jak ukazují svrchovaně zajímavé, ale namnoze
nesouvislé zlomky větší básnické skladby "Mnich" z 1. 1832-1833, kde motiv
záhadné viny a trestu za ni tlačí jako můra ve snách a stále nabývá podoby
byronské a mickiewiczovské. Mácha cítil sám dobře, že se z těchto
cizokrajných mrákot musí vrátiti domů, do světa skutečnějšího a smyslovějŠího.
Pokoušel se o to v nejrůznějších útvarech slovesných.

Z několika romantických tragedií z českých dějin zůstaly pouhé zlomky;
zachovaná děj ství a někde jen výj evy z "Bratří", truchlohry rodinných
nesvárů mezi Přemyslovci, z "Bratrovraha" s konfliktem sv. Václava a
Boleslava v popředí, z pobělohorského "Krále Fridricha" nás přesvědčují, že
měl vlohu netoliko pro patetickou lyričnost vrcholných scén, ale i pro
dramatickou osnovu celku v duchu shakespearovském. Jinými přednostmi
upoutá Mácha povídkář, ať se vzněcuje historickou dálkou, ať živou
skutečností kolem sebe: ačkoliv se sám v podání hlásil za žáka Klicperova, za
českého následovníka velkého anglického mistra historického románu Waltera
Scotta a ač umělecky působili na jeho prósu cizí různorodí mistři, jako
byli Goethe, Novalis, Chateaubriand, přece to byl Mácha, od něhož můžeme
datovati tradici romantické výpravné prósy české, hudební i obrazné zároveň,
rovnocenné klasicky klidnému a spíše plastickému slohu Palackého. Zprvu
převažují v Máchových povídkách prvky čistě subjektivní: rámec
skrovných příběhů jest svéživotopisný neb cestopisný. Krajinomalba vysoce
barvitá a odstíněná se rozrůstá na úkor vlastní epiky, sny a vidění se
kupí marnotratně, vzletné úvahy o životě a věčnosti se stále znovu vynořují.
Krajní meze takové subjektivnosti dosáhl Mácha r. 1833 v mrákotné visi
filosofického základu a alegorického jádra "Krkonošská pout" (1833), ale
již obě práce následující, spojené v "Obrazy ze života mého" (1834), pod-