nách, v kavárnách, v sadech na promenádě, v redakcích, náležel sličný
a v úboru hledaný i elegantní Mácha, mezi její nejpřednější zástupce.
Od 18. roku byl znám mezi druhy jako básník, nejprve německý, pak český,
jehož jedné prvotině se dostalo pochvaly samého Jungmanna; brzy se
pokoušel také jako český divadelní ochotník a hrával horlivě, stýkaje se
při tom někdy přátelsky, někdy řevnivě s Tylem, který ho počítal ke své
družině literární, shromažďující se kolem "K větů". Jeho obzor básnický
se šířil velmi rychle, jmenovitě když mu četba v překladech i originálech
otevřela dvojí úchvatný svět. V době, kdy polské povstání přiblížilo národní
i literární snahy Poláků české mládeži, zabral se do velké romantiky polské
s Mickiewiczem v čele a podlehl jí v látkách i ve slohu. Nedlouho potom
zaujal ho svou výmluvnou mocí anglický básník Lord Byron a vedle
romantických motivů svých veršovaných povídek okouzlil ho především hrdým
postojem osamělého jednotlivce, který, sám v sobě rozerván nevěrou v Boha
i ve vesmír, neukojenou potřebou činu a pohrdáním drobným lidským
štěstím, se staví proti společnosti; mnohým přátelům i odpůrcům se zdálo,
že Mácha v anglickém vzoru úplně utone. Avšak osobitý český romantik,
veden pudem sebezáchovy básnické, hledal rovnováhu nejenom ve studiu
německých klasiků a časných i pozdních romantiků, nýbrž i domácí tradice,
pro niž měl smysl nevšední.

Nebyl nikterak jen člověkem knihy, od níž se stále utíkal do osamělé
přírody, ač jindy pěstoval kult přátelství až rozcitlivělý. Třiadvacetiletý
poznal Krkonoše a odhalil hned jejich chmurnou krásu pro naše básnictví.
V následujícím roce se vydal pěšky přes Tyroly do Benátek a Terstu, odkud
se vracel přes Slovinsko a Vídeň domů: Alpy pověděly romantikovi více
než vlašský kraj, ale i moře promluvilo sourodě k dávnému milovníku vod.
N a svých turistických výpravách si se značnou obratností kreslil do
náčrtníku hrady; o své cestě na jih si psal deník; vůbec svědčí deníkové zápisky,
vedené s pravidelností, o sklonu k sebepozorování a o upřímnosti druhdy
sebemučivé. Z nich jsme poučeni také o spíše krutém a tragickém než
šťastném erotickém románu Máchově s bezvýznamnou řemeslnickou dcerkou
pražskou Eleonorou (Lori) Šomkovou, kterou poznal jako divadelní
ochotník r. 1834, a jež jak do života tak i inspiračně do díla Máchova přinesla
vedle temného, smyslného ohně palčivá muka žárlivosti, propukající jak
v" Cikánech", tak v "Máji". Když Lori očekávala od Máchy dítě, rozhodl
se nemanželský otec, jenž k ní již ochladl, založiti s ní domácnost a přijal
proto na podzim r. 1836 místo advokátního amanuense v Litoměřicích.
V říjnu, se narodil Ludvíček, za nímž otec přispěchal dvakráte do Prahy
pěšky, a v listopadu měla býti svatba s Lori. Ale zatím Mácha v Litoměřicích
podlehl prudké cholerině a dne 5. listopadu 1836 zemřel, opuštěn, v nuzných
poměrech. Smutný a osamělý byl i jeho pohřeb na litoměřický hřbitov,
kam pak celé generace, družinou Nerudovou a Hálkovou počínajíc, putovaly
jako k místu posvátnému.

Patnáct drobných lyrických básní Máchových, které vyšly za jeho života,
nevymyká se celkem z běžného rámce básnění literární mládeže let třicátých,
a střídají se v nich vzory domácí s vlivy německé romantiky, jíž se
přidržoval i v hojných německých verších začátečnických. Jsou tu balady po