vypěti celý svůj lidský osud a celý svůj umělecký ohsah ve zkratce přímo
geniální - umírá jako jinoch, ale s polihkem genia na čele.

Mácha nehyl z hásníků, které smrtelná choroha poznamenává k
předčasnému konci a tím žene k překotné tvořivosti; náhodou podléhá smrtelné
nákaze. Ale přece žije a tvoří, jakohy tušil, že má všeho namále a vyvíjí
se tak rychle, že to až uvádí v úžas: nenasytně pije z pohárů lásky,
filosofie i hásnictví; kvapně vystřídává řadu vzorů a uměleckých slohů; s horečnou
nedočkavostí se pokouší v různých hásnických druzích a v každém zanechá,
svítivou stopu tvořivého umělce. Začne mnohem více, než jest mu přáno
dokončiti, ale i ve zlomcích, jež zůstavuje, se hýhe kvas hudoucnosti a
nápověď dalšího vývoje. Nepůsohí však na následující generace jenom svými
dokončenými díly a slihnými fragmenty, jenom velkým vzorem, k němuž
se přimkne a pomocí jehož nalezne svou vlastní os?hnost, jenom tragikou
svého romantického osudu, nýhrž i neméně odporem, jaký u současníků
vzhudí jeho čelné dílo hásnické, pociťované jako počin přímo revoluční.
Máchův "Máj", od vrstevníků příkře a s posměchem odmítnutý, stal se
pro potomky nejprve symholem hásnické odvahy statečného revolucionáře
a později znamením skutečné poesie vůhec - o jeho tvůrci, za života
zneuznaném, platí po smrti krásná slova, jimiž se k němu na vrcholu své
slávy přihlásil Svatopluk Čech: "A přece v žití celém z pěvců rodné strany
- hyl's duch mi zvláště milý, drahý, zhožňovaný." Platnost tohoto vyznání
se stupňuje ještě v Máchově roce juhilejním, kdy se dovršuje zároveň století
od vydání jeho největšího básnického díla i od jeho skonu.

Karel Hynek Mácha, narozený dne 16. li~topadu 1810 ze skromné, česky
uvědomělé řemeslnické rodiny v Praze na Ujezdě pod Petřínem, jest jedním
z prvních Pražanů našeho básnictví. Končiny, kde proběhlo jeho nevalně
utěšené dětství a jinošství, zahaleny byly náladou starohylé yonurosti
a společenské chudohy, ať to bylo malostranské zákoutí mezi Ujezdskou
hranou a chrámem u Karmelitánů, ať to hyla Petrská čtvrť novoměstská,
svažující se k Vltavě, ať to hylo zpustlé tehdy Karlovo náměstí: vody
šuměly, mlýny klepaly, strašidelné zkazky zaléhaly do časných let chlapce
nadaného a vnímavého. Žilo se tehdy vůhec v těžkých poměrech, a rodině
Máchově se nedařilo. valně.

Ale student zněmčeného piaristického gymnasia novoměstského, který

r. 1830 přestoupil na filosofii, se cítil spíše členem akademického dorostu,
než příslušníkem proletářské třídy; záhy se pocítil i básníkem a zanedlouho
českým vlastencem. Od časných let miloval staré kroniky a ohraz národní
minulosti v nich; měl živý smysl pro starohylost jazyka a náladu dávno-o
věkosti; v tom duchu dumával nejen u sv. Víta a pod Vyšehradem, ale
i u zřícenin dávných hradů v blízkém i vzdáleném okolí pražském, kam
podnikával i v noci pěší výpravy; stejně přitahovaly neúnavného turistu
hluboké hvozdy, osamělá jezera a rybníky, ale i hřbitovy, popraviště, roz~
padávající se kaple. Na filosofii v 1. 1830--1832 se zahlouhal do
myslitelských soustav, jež IIJ.U nahrazovaly náhoženství s holestí ztracené, a vrozená
hlouhavost došla tu filosofické kázně, ale i v právech, jež studoval v letech
1832-1836, vynikl jako duch hystrého úsudku, pronikavé logiky a vzácné
psychologie. Kdekoliv se shromažďovala akademická mládež, v posluchár-