KAREL HYNEK MÁCHA

Třicátá léta devatenáctého věku jsou v celé Evropě prosycena bouřným
ovzduším povstání a revolucí, ale také myšlenkových převratů a uměleckého
vření: po dusném tichu předchozího stísněného desetiletí se hlásí nové
období, osvobozující sebevědomí národů i jednotlivců. I v Čechách, jen
nesměle oddychujících v rámci úřednického a policejního státu rakouského,
se prudce přihlašuje k slo:vu mladé pokolení, zrozené uprostřed
napoleonských válek, které se neshoduje ani s názory ani s životními a literárními
formami svých otců a učitelů, nýbrž míní v evropském svobodnějším duchu
přetvořiti domov a jeho kulturu; tuto akademickou mládež pražskou, jež
tehdy právě vstupuje do literatury, můžeme nazvati revolučními romantiky.

Mladí spisovatelé, pokoušející se ve všech oborech slovesných a
přinášející z vyspělého západu i ze slovanského Polska nové vzory, neuznávají
ani vyrovnané klasičnosti školy Jungmannovy, ani výhradní nadvlády
lidové písně jako závazného vzoru, jlilk tomu učil Čelakovský. To všecko
se zdá přítěží jejich ústřednímu úsilí o plné rozvití básnické osobnosti, která
chce všecko prožívati co nejintensivněji, a všemu, i básnickému výrazu,
vtiskovati pečeť svého osobitého a pravdivého já. S touto vášnivostí se
stavějí k přírodě, již vnímají všemi smysly žíznivě otevřenými a prudce
reagujícími, ke společnosti, kde si citlivě všímají rozporů a křivd, k
minulosti národní, která je naplňuje vzdorným smutkem nad kontrastem bývalé
slávy a přítomné mdloby. Nejlepší z nich se stávají objeviteli neznámých
oblastí v české skutečnosti, avšak jejich romantické sklony vedou je k tomu,
aby skutečnost doplňovali a stupňovali obrazností, snem, touhou. Současně
se jim však zjevují také umělecké možnosti, dostupné pouze zasvěcencům;
proti řečnické povaze české básnické mluvy, kterou propracovali jejich
předchůdci v literatuře, dovedou ze své mateřštiny vyvábiti nebývalou
hudebnost a neznámou dotud obrazivost a barvitost výrazovou.

Všickni ,příslušníci této české romantiky z let třicátých nedošli svého
cíle a neztělesnili svých představ a tužeb. Předčasná smrt přerve slibný
vývoj temného básníka filosofických základů, Josefa Jaroslava Kaliny,
a také bystrý kritik romantismu a jasný satirik domácího malosvěta, Josef
Jaroslav Langer, umlká před polovicí své literární dráhy; jejich druh,
Boleslav Jablonský, jenž naráz okouzlil prožitostí své lyriky, udusí sám
svou vzácnou vlohu v mechanickém veršování mravoučném. Tři z členů
této literární družiny se zapíší trvale a rozhodujícím způsobem do
slovesného vývoje českého, aby se stali učiteli i dalším generacím: Karel Hynek
Mácha, Karel Jaromír Erben a Josef Kajetán Tyl; jsou to osobnosti tak
vyhraněné, že si ani plně neuvědomujeme jejich společného východiska.
Kdežto však šťastný a klidný'nálezce hluhokých i skrytých zdrojů lidového
ducha, baladik Erben, i životními osudy stále podlamovaný objevitel
společenské skutečnosti přítomné, povídkář a dramatik Tyl, dospěli k svému
úkolu cestou značně dlouhého vývoje, bylo Máchovi popřáno pouhých
dvaceti šesti let, v jejichž poslední pětině musil, jakoby v sopečném chrlení,