složitostí netoliko odborné badatele o dějinách politických,
kulturních a uměleckých, nýbrž i básníky a vyprávěče, jejichž
rozkoší i schopností jest křísiti postavy a city zašlých kultur.

Záme'k litomyšlský, k němuž od dolního cípu náměstí stoupá
Olivetská hora, malebně osazená starými košatými kaštany,
tvoří rozlehlé město pro sebe, k němuž na západě přiléhá
předměstí Zahájí, na severovýchodě pak ryze venkovská čtvrt
Záhradí. Zámecký park, jehož větší severní část má zdivočelý
ráz anglický, menší pak jihozápadní oddíl nese stopy zdobného
francouzského pěštěnÍ, otáčí širou čtverhrannou budovu se tří
stran; přední průčelí zámecké hledí do dvora, uzavřeného
opět masivní hradbou pivovarských budov mísících ve stavbě
prvky renaissanční a barokní; zámecká čtvrt docelována jest
řadou úřednických domů uzavírající ji oproti Záhradí. Uprostřed
všech těchto architektur kamenných i zahradních, na
nerozeznatelné prostoře dávného hradu a pozdějších klášterů
benediktinského a augustinianského, zvedá se renaissančnÍ zámek,
který pro bohatého českého pána Vratislava z Pernštejna a jeho
urozenou španělskou choť Manrique de Lara zbudoval v létech
1568-1573 vlašský stavitel Jan Battista. Dvoupatrový
čtyřhran se vzdušnými lomenicemi a štíhlou vížkou prozrazuje
v jednoduchém a jasném svém rozvržení i ve světlé své
eleganci, řízené konstruktivní jistptou, šťastné sloučení dvou
příbuzných prvků: hrdou vůli k moci, kterou urozený stavebník
pernštejnský založil na původním důmyslu státnickém a
hospodářském a znásobil rozhledem po sourodých snahách za
hranicemi, a renaissanční pochopení stavebních forem, jímž bez
ohledu na dotavadnÍ tradice české vlašský architekt zapial
smělé své dílo do řetězce podobných panských sídel za Alpami.
Není mnoho míst v obvodě české koruny, kde vlažným svým
dechem ovane nás ovzduší italského rinascimenta tak mocně
jako na hlavním nádvoří litomyšlského zámku: světlo a jas
proudí dvěma patry trojbokých arkád o vzdušných obloucích,
které se na jihu otevírají i na zevnějšek; severní pak stěna
dvora, bohatá dílem sgrafitovým i rustikovým, těží z dědictví
klasických mistrů vlašských a zachovává doposud leccos ze
své dějinné paradoxn~sti: v době, kdy Litomyšl byla městem
Jednoty, rozkvetla representační zeď jejího zámku bájeslovnými,
heroickými a krajinnými výjevy, v nichž plesala láska k
přírodě, k antice, k výboji moci, krásy a vůle.

III