avšak zachoval si důvěru v Boha a ve vítězství mravního
řádu i za nejtěžších dob zkoušky a pokušení. Leč monologické
zúžení formy není nikterak souznačno se subjektivistickou
samostačností. Jak zvláště v "Řváni hrdličky", tak v osobním
výkřiku v pastýřském listě "Smutného hlasu", neprosí,
neteskní Komenský za sebe sama, nýbrž za vlast a Jednotu
bratrskou, jejichž břímě převzal na svá bedra a za něž jako
vlastenec, kněz, vychovatel přijímá odpovědnost - tam, kde jeho
lkavé věty, prosycené, ano místy přesycené ponurým a
melodickým elegismem biblickým, přímo uchvacují osobní
naléhavostí, odosobňuje se v podstatě žal trpitelův, jsa pojímán ja-'
kožto hoře hromadné,jako neštěstí národa ,j ako smutekdrkve,
již jíž předurčené k zániku. 'Jmenovitě ve "Smutném hlase
zaplašeného pastýře" úplně zmizela někdejší humanistická
strůj, celá ta záliba v umném, ornamentálním rozvádění
myšlenky, periody, metafory; srdce krvácející, vylévá se zde
plnými proudy náboženského lyrismu, jejž Komenský velice
věrně převzal z prorockých knih i ze žalmů staroz'konních
s veškerou silou obrazů až smyslně prožitých a hrnoucích se
jako hejna ptáků za podzimního stěhování.

Jest tedy jednota, jež částky" Truchlivého", různorodé
podle vzniku, rozměru, formy spíná vespolek i s " Hlasem «,
nikoliv zevnější, nýbrž ryze vniterná. Jejím nositelem jest
mohutná osobnost Komenského, prožívající vedle osobního
strádání se stejnou, ba větší intensitou utrpení svého národa, své
církve, svých bratří ve víře a procházející těmito zkouškami
s krvavými ranami, ale bez reptání a zoufalství. Ježto pak
Komenský vždycky byl netoliko bytostí mravní, nýbrž v míře
daleko vyšší osobností náboženskou, znamenala pro něho jeho
křížová cesta vzestup k Bohu, závratnou možnost vždy
bezprostředněji a prudčeji přiblížovati se poznáni Hospodinovy
vůle, která tvoří a boří dějiny i národy. Toto náboženské drama

50