Mu20vé A OSUDY.

375

Poručík Tomáš Glahn jest pravá postava
hamsunovská. Má svěží primitivismus synů přírody,
jejich čerstvou smyslovou vnímavost, jejich
neomylnou' schopnost porozuměti šeptavé mluvě rostlin,
povětří, zvěře, má jejich prudký a nezdotný pudový
život. Ale při tom jest to člověk raffinovaný až k
chorobnosti; na jeho nervech hrají převratné rozmary
a ho řečné nálady divoké staccato; jeho mythotvorná
obraznost stupňuje se občas v hallucinace; jeho touhy
kolísají v nezdolných krajnostech. Duše oddaná a
zrazená, dobrodruh marných lásek a pantheistický
eremita, zraněný sarkastik nebezpečného výsměchu
a plaché dítě, odkázané na nesmírnou potřebu něhy.
J. V. Jensen, jenž nakreslil geniálními rysy podobiznu
obdivovaného Hamsuna, spatřuje tu jedinečnou
schopnost přehoupnouti se od divošského sedláka
k modernímu člověku; těžko říci, od koho má Glahn
větší podíl. Tento problematický Seveřan opustí
lidi, aby se zcela sjednotil s lesem, s mořem, s polární
nocí a skutečně vyžívá teprve v tomto vášnivém styku
plnost své existence, najde i ženu, která jest pouze
přírodou, oddáním se, pudovou a smyslovou pravdou,
najde na kožešinovém loži své lesní chatrče Evu, která
mlčí a usmívá se záhadně a posvátně jako vonná půda,
jež přijímá sémě, zatím co rackové křičí na moři.

Avšak Tomáš Glahn nevystačí tímto oddáním
se přírodě, bohu a ženě; hamsunovskáurputná
negace domáhá se u něho práva. Ze samotářské chaty,
kde jej ukolébá les a probouzí mořský příboj, cítí se
puzena mezi lidi, trpaslíky a banální sobce, do
cinkotu punčových sklenic a do prázdného smíchu dívčí
společnosti; chodí si tam bez ustání pro posměch
a pro ponížení, pro uvědomění svého barbarství
a pro pocit společenské křivdy, páchané na bezbran~
ných. I tento cizí, různorodý, výsměšný svět
ztělesňuje se mu v ženě, ale to již není mlčící a usmíva-