354

ARNE NOVAK:

danta, nýbrž ochočil jej pro službu povýšené kultury;
učinil jej pomocným úředníkem svého
intellektuálního veličenstva; brával jej jako učelivého a věrného
psíka rád s sebou na procházku. Chtěl konečně míti
stále kolem sebe personifikovaného představitele
této zkrocené pedanterie; vychoval si Eckermanna,
svěřoval se "uměleckému" Meyerovi - a
přiřknul Wagnerovi ve "Faustu" místo dosti význačné.

Třikráte, v nejrůznějších dobách života, vrátil
se ke tragikomické postavě "plesajiciho, sběratele
žížal", a pokaždé zrcadli se přičinlivý famulus jihak
plněji. V překotném mládí geniově vystupuje
Wagnerova nahrbená a vyschlá figurka z hustých
stínů tragické studovny, v jejímž magickém vzduchu
ještě šumí let perutí duchů; Wagner si přichází
s Faustem podisputovati o rhetorice, o pramenném
studiu a o duchu dějin. Na samém prahu století,
když Goethe, veden aesthetickou pobídkou stilově
neústupného přítele, vyrovnává mezery a pukliny
geniálního zlomku, vede Fausta i s famulem do
volného vzduchu, kde radost křepčí se smysly,
příroda s lidem, a teprve zde v rozkošném pleinairu
poznáváme pravé rozměry pana magistra Wagnera,
jenž za živý svět by nechtěl vznášeti se s orlem nad
strmými smrčinami ani plouti přes jezera a pláně s
jeřábem do dálí, pryč od knih, pergamenů a
zažloutlých listů. A opět po čtvrtstoletí vraci se Goethe
s Faustem k neúnavnému pedantovi Wagnerovi:
jest to ve chvlli, kdy druhý akt druhého dllu má za
každou cenu se připnouti k dějovému začátku
tragedie. Faust, jenž zatím prošel řadou životních
forem a v žádné z nich nenašel byl naplnění sebe
sama, nabyl mnohého a pozbyl ještě více: jedno
však mu zůstalo: pedantický vasal Wagner.
Nemysleme, že jest to málo; někdejší famulus se zmohl
podle zásluhy: jest doktorem, professorem, okrasou