Mu20ve A OSUDY.

339

vloze v podstatě spíše epické a popisné než
dramatické, mnohá místa beztvárná a umělecky nezvládnutá;
ta jsou pohřichu ve všech pozdějšich dílech
Hauptmannových. Než, celek působí přece silným dojmem
tragicky stupňované epopeje o vzniku, vzrůstu a pádu
nepravého, leč v srdci poctivého Spasitele, který přišel
v době, jejiž každá vibrujicí céva volala po vykoupeni.

Položil jsem snad upřílišený důraz na
experimentální ráz románu; mýlil by se však, kdo by soudil,
že kniha jest kombinována chladnou hlavou a
aranžována rukama nezúčastněnýma. Právě naopak.
Hauptmann jest především básníkem sociálního
soucitu, který ho neopouští, ani když zabývá se případy
společenské pathologie, duševního bludu, mravního
rozkladu: v každém uraženém, v každém poníženém
nalézá jiskru božstvi. Hauptmannovu rozumu,
vzdělanému ve školách moderní psychologie a
sociologie, jest Emanuel Quint arciť "bláznem v Kristu",
zajímavým a složitým případem náboženské utkvělé
představy. Avšak jeho srdci jest to kdosi velmi blizký
a drahý, stejně ve chvilích, kdy pociťuje v ubohé své
duši Nejvyšší Přítomnost jako v hodinách, kdy bere
na své slabé plece bídu všech obtížených a lačnících.
Jako "Haniččino nanebevzetí" jest i "Emanuel
Quint" malován teplým štětcem uhdeovským:
každou sociální strázeň a muku prozařuje jas božství,
a vše božské zlidštěno jest podivuhodně.
Hauptmannespustil ani na okamžik se zraků, že Quint, bloudě
sebe více, zůstává mužem božím. Básníku, který se
takto noři do náboženských tůni lidové duše, mohlo
a mělo by se dostati čtenářů též u nás, zejména,
postihujeme-li my Cechové cosi, co samému
Hauptmannovi asi uniklo, že jeho "blázen v Kristu", Emanuel
Quint, jest pozdní a nečasový Ceských Bratří potomek.