324

ARNE NOVÁK:

kterou pravidelně nejmocněji vybavuje antaiovský
styk s vestfálskou zemí. HiIle byl v první řadě
lyrik, u kteréhož dojem, obraz, reflexe a meditace jsou
jedno. Sensitivní vjem z přírody rašící a tušící, z hájít
neb ze zahrad, hluboké pohřížení se do rhytmu
padajícího potťtčk~. roztoužený pohled k moři a dál-·
kám, tiché zasněňí padajícího deště, vášnivé vpití se
do purpuru západu, okouzlení krvavými krítpějemi
umírajícího podzimu - toť prvky, z nichž vzniká
lyrika HiIIova. S výstřední názorností, která hraničí
někdy až s karikaturou, se soustředěnou výrazností,
slovem pregnantním, větou stručnou, trhanou a
zavřenou chytá HiIle tyto dojmy. Vidí a vnímá tak
intensivně a tak pítvodně až na dno přírodní duše
jako HOlderIin neb Shelley: jeho ojedinělé obrazy,
málo kdy rozvedené, jeho bezprostřední postřehy
přírodních tajemství, jeho citová síla provázejíci
smyslovou vnímavost sotva kde mají obdoby než
u těchto obdivuhodných básníkít. Jeho dramatické
fragmenty z cyklu Artušova, kupící se kolem jmen
lesního ducha Myrddhina a královny Viviany,
začínají básní o lese, jež v německé poesii stojí
ojediněle.

"Jak tvoje zlatozelené se oči skvějí,
ó lese, jenž sniš v mechu,

jak tvoje myšlenky se tmějí

v své samotě, jak pod žitím se kloní,

jenž v mize vzdycháš si a neznáš dne ni spěchu!

Nad vrcholky, jež sem a tam se honí,

jak čerpá dech cos, hučí blíž a blíž,

pak vzdaluje se, tichne a zas svisti již!

Nad vrcholky, jež sem a tam se honi,
kdes vysoko se tají vážný tón,j

již věků naslouchá mu milión

a věků další milión mu naslouchati bude,

a stále silný ten a jak hrom temný šumot všude!"