314

ARNE NOVÁK:

zdál se býti očarován. Náhle zadíval se upřeně do
měsíčního světla, zatočil se v ekstasi jako tančící
derviš, dal se do křepčení a křiku, volaje nesouvisle:

"Já jsem magus, já jsem měsíční tanečník, já jsem
šerý lovec z hvozdu Dawertu, jenž dívkám vyssává
krev, já jsem Endymion!" Pak náhle klesl na kolena
a mumlal: ,,6 Selene, Ó Luno, ó Diano, přitáhni mne
k sobě, učiň, abych jako tvůj trabant tebe provázel,
zcela ozářen tvým světlem! -" A měsíc svítil
tajemně, a z dálky zněl hlas příšerného bukáče, a v
hvozdě Dawertu houkaly sovy. Hoch, jenž tančil svůj
záhadný rej a vyrážel nesouvislé ty věty, byl Petr
Hi11e.

Podivný, zasmušilý charakter domoviny
ztělesněn byl v podivném tom chlapci, jehož duše
vyrůstala jako polní květ z rudé země vestfálské.
Šuměly tu hluboké hvozdy nekonečného snění, v nichž
oživovaly tytéž báchorkové bytosti, o jakých si před
dvěma tisíciletími vyprávěli krajané, odpočívajíce
po vítězství nad Rímany v Teutoburském lese.
Tesknila tu ona nekonečnost, ona tucha věčnosti,
která jest základním, akordem vestfálské stepi.
Žila tu v podivných výtvorech fantasie ona zvláštní
svérázná duše dolnosaského lidu, ježto klade
bělovlasým pastýřům, kteří pletou jako staré ženy, do
úst proroctví všech požárů a pohřbů. Zpívala tu
náboženská vroucnost a mystícká poesie katolického
kr~je, který dal Německu Annettu z
Oroste-Hillshoffů. Ani svéhlavá a neústupná samobytnost
vestfálských sedláků, kteří žijí v osamělých dvorcích tři
čtvrti hodiny daleko od jiného stavení, tu
nescházela. Hoch byl pravý typ své rodné půdy. V nepatrné
vísce Ervicích u Milnsteru, takovém malém
hnízdečku s kostelíkem I mezi stromy a vysokoštítnými
chalupami dolnosaského typu, stála jeho kolébka;
tam narodil se 11. září 1854. Brzo přestěhoval se