276

ARNE NOVÁI(:

večerní tíšiny zpívaly neumdleně svou ukolébávající
píseň? Pobledlá již, leč velice milá vzpomínka
objímá zbořenou starou radnici, fa9ády, bohatou
ornamentikou zdobené a patricijsky vychloubačného
štítu. Konečně na stichlý stín starodávných
kaštanových alejí spojujících město s lukami a s poli a
zakrývajících příchozímu městský architektonický
obraz se všech stran, nelze pomysliti bez touhy spolu
bolestné i" sladké.

Je-Ii však pohotově tato sentimentální nálada
vzpomínková, plná touhy po ztracených rájích
dětství a nasycená elegickým historismem, jest přece
velice nesnadno získati souhlas pro názor, že
architektonický a výtvarný charakter venkovských
měst byl výrazem určité kultury, že by onen
důvěrně prostoduchý obraz složený z tolika motivů,
namnoze vydlužených, oživen byl jednotným duchem,
proudícím spontánně v určitých životních a
hospodářských útvarech. Pojem maloměšťáctví sám, od
něhož nelze často odloučiti příhannélJO přízvuku,
odporuje v obecném pojetí přímo představě kultury:
zdá se býti spíše negací tvůrčích sil životních a
myšlenkových než~jejich úplnou a vyrovnanou organisací;
podobá se větší měrou eklektickému souhrnu
přizpůsobených cizích prvků než mocnému civilisačnímu
principu rozvedenému do podrobností a jednotícímu
veškeré životní součástky pod společnou ideu vůdčí.

Opravdu rys velikosti schází maloměšťáctví
nadobro, a skutečné tvůrčí síly netryskaly z něho
nikdy; přes to však není možno mu upříti kulturní
jednoty. S jakousi neúmornou trpělivostí, s jakousi
důslednou stálostí vtiskoval maloměšťák pečet své
osobnosti všemu, cokoliv souviselo s jeho životem.
Architektonický plán bydliště, panoramatické
seskupení význačných budov městskÝch, souhra
stromové zeleně s materiálem stavebnlm, dobře vyrov-