o malém městě.

ROk od roku mizí před našimí nevšímavými zraky

větší a větší kus osobitého a zcela v sobě
uzavřeného světa, jenž ve všech svých částech a v každé
svojí podrobnosti byl naprosto jednotným a
spolehlivě upřímným výrazem kultury organicky vyrostlé
a. hluboce v duchu dobovém zakořeněné, opravdu
z nejzajímavějších a z nejpříznačnějších v celém
devatenáctém věku.

Elegický povzdech nad postupnou, a pohříchu,
namnoze nezadržitelnou zkázou našich
venkovských měst jest věru všeobecný. Neboť komu by se
nezželelo těch dlouhých bílých náměstí s dvěma řa-"
dami táhlých klenutých podloubí, šeřících se v
přítulném temnu? Kdo by nepolitoval zmaru těch
rozšafně a přece ne bez půvabu rozložitých domovních
štítů, rozkvétajících renaissančními vásami a
protržených trpasličími podkrovními okny? Kdo by si
nevzpomněl toužebně těch mariánských barokních
sloupů, jejichž honosné zlato rozráželo násilně ospalý
stín košatých lip, aneb těch důkladných kamenných
kašen s neklidnými sochami světců, jak do naprosté

*