270

ARNE NOV ÁI<:

polo rytířských, polo měšťanských, tak typických
pro konec XV. věku.

Jčirg Syrlin mladší, tvůrce kamenné obrovské
kropenky a vzdušné vyřezávané střechy kazatelny
v chrámu, jest synem tohoto_ mistra: všecky znaky
mluví proto. Nemá otcovy chmurnosti, ale též ne
jeho mohutnosti; není nikde násilný, ale též nikde
smělý; zná lépe povahu materiálu, leč podřizuje se
též jeho nadvládě. Jest nadaný epigon jemnějších
prstů, ale slabších svalů, uhlazenějších pohybů, ale
méně hrdinského charakteru: postavy jeho otce
zpívají v chrámě divoce a zoufale, hrozně a slavně
"Rex tremendae maiestaf.is", jeho ozdoby a ornamenty,
fiály a lomené oblouky lkají něžně a unyle, svůdně
a toužně " Recordare, Jesu pie".

Rychlou dráhu, již proběhla ulmská plastika
za půl století od Multschera řezbáře po mladšího
Syrlina, probíhá v těže době ulmské malířství od
Multschera malíře po Martina Schaffnera: od
hranaté lidovosti dospěje k raffinované gracii, od tvrdého
selského realismu k lahodné. eleganci, od řemeslné
svědomitosti ke hře uměleckého zájmu. První
švábské malíře vábí silné kostnaté tělo pevného skeletu
a tuhé muskulatury, poslední zapomenou pro
valeury pleti na modelaci postavy; primitivisté ulmští
stávají se směšnými, kdykoliv malují skupinu vždy
zborcenou a násilnou, Schaffner na nejosobitějších
svých obrazech podřizuj e charakter jednotlivce
harmonii obklopujícího jej zástupu; na nejstarších
dílech překvapuje energická prostota primerních
barev klidně vedle sebe kladených, poslední' plátna
jsou panneaux sladěná v měkkých a tlumených
polotónech. Kultura i tu oslabuje svaly a leptá
kmenovou rázovitost; ba v švábském malířství daleko
mocněji než v tamní plastice. Kultura tu znamená