Mu2ov~ A OSUDY.

263

i hranaté hlavy proroků na bohaté křtitelnici. Máte
již dojem, že jste na vysokých horách, kde jest řídký
vzduch, a kde se dýchá s obtíží; jest tam však čirá
atmosféra, oko vidí s jistotou a přesnosti kontury
věcí, jichž posud netušilo. Máte předtuchu, že uzříte
tajemství, snad otevřená nebesa, snad Cheruby a
Serafy, snad sám trůn boží; nepřemýšlíte však o tom,
nedovedete takměř již v hypnose této hudby
přemýšleti.

Poj ednou blíží se bouře se strašnou jistotou a
temným děsem; v chrámě se temní, barevnými okny
neproniká sluneční světlo, věříte, že zsinalá mračna
chvějí se nad vámi. Varhany hřímají, řvou jako
rozbouřené moře, duní jako skála řítící se na dno
propasti,sténají jako vrcholky borového lesa
zmítaného vichřicí. Než, není to jen přírodní bouře,
obrovské kovové trouby hučí do toho hřímání, pů"da
odpovídá zemětřesením, z daleka zní rachot řetězli
a skřípání zubů. Konečně rozumíte: dies irae.
Bojíte se otevříti oči, věříce, že chrámové sloupy se
řítí, že hvězdovitá klenba praská, že vyzáblé postavy
z obrovského freska HerIinova na triumfálním oblouce
sestupují, aby prožily to, co naivní malíř
quattrocenta učinil jejich osudem; že v choru. mihají se
těžkopádné postavy proroků, Sibyll, svatých otců
a světic, opustivší konečně křesla SyrIinova. V tom
zazní hrůzný akkord: "Rex tremendae maiestatis!"

Po chvíii procitáte: roztoužená, bolestně slastná,
úpěnlivá hudba vzpíná se k nebesům, jakoby v ní
sléval se všecek vroucí a toužný stesk, který vtělili'
gotičtí mistři do nekonečných věžiček, fiál, jehlanců,
miniaturních obeIiskli tyčících se s nedočkavým
nadšením na vrcholcích olt á řť't , kazatelen a svatostánků.
Vše zpívá v nejvyšších tóninách, vše pláče touhou
a vášní pokory, vše připomíná lkající milenku, jež
vztahuje útlé a vyhublé ruce zoufale a přece ne bez