24-

ARNE NOV ÁI<:

jednota novými a daleko mohutnějšími vlnami
přistěhovalců rozmetána, i nastává chaos podobný jako
v Chicagu nebo Sidneyi. Materialistická chtivost,
kulturni nihilism, nenasytný chvat vrhnou se na
architekturu; ignorují čistě plebejsky zákony rllstu
a plánu města, k nimž konečně mezi napoleonskými
válkami a rokem 1870 Berlín se namáhavě
vypracoval; vznikají čistě po americku nové čtvrti, nová
předměstí, ale zaniká to, co bylo nejlepším ovocem
berlínského snažení po Bedřichu Velikém, trocha
tradice Schinklovy, Rauchovy, Schadowovy. Staré
koloniální město na hranici východu nezměnilo
podstaty, nýbrž jen zevní nátěr a rozměry:
industrialisuje a amerikanisuje se. Aby millionový dnešní
Berlín, jenž své nekulturnosti nepokládá za
nedostatek, nýbrž v říšském centralismu vnucuje ji
celému Německu, povznesl se na vyšší stupeň hodnoty
vzdělanostní, jest snem, jest touhou, jest úsilím
nejlepších mladých duchů nad Sprévou.

Leč tato přísná, ideově historická konstrukce
není než nejhrubší lešení díla Scheff1erova, které
zcela souměrně vyčerpává berlínské kulturní dějiny
ve dvou obdobích: před zřízením Velkoněmecké říše
a po něm. Scheffler zná duši Berlína, tuto věkovitou
duši kollektivní, jako romanopisec zná duši svého
hrdiny. Ukazuje nám, jak pracovali na jejím
vytvoření kolonisté i občané, Židé i emigranti, vojáci i
obchodníci, úředníci i panovníci - a každou z těchto
společenských skupin v syté syn thesi charakterisuj e.
Vede čtenáře ulicemi, objasňuje mu dopodrobna
městský plán, předvádí jednotlivé význačnější
architektonické výtvory, otevírá krajinné perspektivy ¸
a vždy obráží se v tom duše města Berlína, uchvátaná,
zmatená, suchopárná duše města koloniálního.
Vidíme intimity města, jeho rodinu, jeho erotiku, jeho
prostituci; veselíme se s obyvatelstvem, jíme, bydlíme,