MUŽOVi: A OSUDY. 235 pokládané za státnický ideál. Vše to však nedovedlo v intelligenci umenšiti kultu Bismarckovy osobnosti, a není sporu, že ve chvili tísnivé potřeby ustoupí všecka ona differenciace Německa společné jednotě, jejímž zosobněním jest právě Bismarck, vždyť i v nespravedlivě útočném výboji proti menším národům, jmenovitě proti Slovanům, cítí se Němci jediným kompaktním tělesem. Pro pozorovatele, stojícího v Rakousku, státě to, jímž Bismarck zabýval se nepřátelsky jako složitým, až dotud nezcela řešitelným problémem, úvahy o "železném kancléři" nepohřešují bolestné trapnosti. Zatím co v čele Německa stál geniální jednotlivec, za dvacet dalších let po odchodu Bismarckově s politického jeviště vystřídala se ve Vídni řada více méně neschopných ministerstev, charakterisovaných buď neživotnou byrokratičností bez iniciativy a bez samostatnosti neb politickou úhořovitostí, která kroutíc se obratně a úlisně na všecky strany, nedostala se vlastně nikdy s místa. Místo směle vedoucího ducha vládly tu jen tak zvané poměry, tato výmluva nemohoucích a nestatečných lidí,. kdežto v Německu Bismarck prostě titanskou rukou odvaloval tak zvané poměry s cesty. Naproti politickému životu nad Sprévou zavládlo ve faiacké Vídni politické živoření případ od případu, rok od roku, věčné záplatování bez soustředící a jednotící myšlenky. Tím posílena byla osudná centrifugální snaha všech složek národních, zájmových, třídních, charakterisující od r. 1848 celou rakouskou politiku, při čemž s podivuhodnou paradoxností živlům, nejvíce tíhnoucím od společného středu, přidělována byla úloha hlavní, kdežto ti, kteří mohli býti silami soustředícími, vylučováni byli ze života ústavního. Bismarck, který veškeré politice pruské a německé dal velkolepou tendenci centripetální a udržoval