Po patnácti letech.

po patnácté již obrátily se dne 30. července 1913

zraky veřejného Německa v elegické a vděčné
vzpomince k zámku Friedrichsruh, kde v mausoleu,
ukrytém mezi jedle a duby Saského lesa, spí
Bismarck věčný svůj sen. Na Bismarcka nemůže býti
vl'tbec zapomenuto, i když běh politických události
obrátí se naprosto jiným směrem, než "železný
kancléř" po léta jej řídil; vždy znovu připomene něco
tohoto tvrdého hrdinu starosaského kmene, a očím
obdivovatelů jeho i odpůrců zjeví se zamračený,
vzdorovitý Germán, zkamenělý jako Barbarossa, ba
v mlčelivé samotě saského hvozdu ne nepodoben
strašnému Odinovi, k němuž občas přilétají černí
havrani vzpomnění a zapomenutí Hugin a Munin.

Historikovi, i když soudí se sžíravou kritikou
o mravní hodnotě činů a podnětů Bismarckových,
jest před zjevem jeho jasno, že doba zdánlivě
nepřátelská politickému individualismu, vydala tu
hrdinu v plném smyslu carlylovském, kohosi, kdo
stojí vedle Karla Velkého, vedle Luthera, vedle