MUŽOVe A OSUDY.

229

paedagog pracuje podrobné návrhy pro· reformu
učební, založenou předem na principu
bezprostředního působení učitele na žáka a tíhnoucí k
abstraktnímu a vznešenému cíli výchovy ke zbožnosti bez
jakékoliv konfesse. Ztrácí-li se v zevrubných
úvahách o reformě škol povšechný zřetel národnostní
filosofie de Lagardovy, mizí tu také její neurčitost
a abstraktnost; dotýkaje se pevné půdy aktuálních
zájmů a otázek, jakými jsou na př. zrušení tříd,
snížení učebního kvanta,reforma fakult
bohosloveckých, projevuje de Lagarde vzácnou vlohu
paedagogického kritika, jenž múže býti oceněn jen
paedagogickým odborníkem.

Pavel de Lagarde vůbec neváhal nikdy ani
okamžik, měl-Ii vyměniti národnostní filosofii
theoretickou za národnostní praxi politickou: mnohému
čtenáři mohly by se zdáti všecky jeho národnostně
filosofické theorie pouhou ozdobnou argumentací
zcela časových publicistických projevů. Byl by to
úsudek ukvapený: nelze však upříti, že de Lagarde
příliš jednostranně užil svých všeobecných ideí pouze
pro politiku svého národa a své říše, neprohlédaje,
že jejich všeobecná prtlkaznost a platnost vysvitly
by teprve, kdyby se jich bez násilí dalo užiti na
všecky národní celky v Evropě. Formou, jakou nám
podávají "Německé spisy", jsme poučeni sice, že
z de Lagardova národnostně filosofického
theoretisová ní dá se dovoditi jeho krajní, nesmířitelný a
výbojný antisemitism; snažíme se uvěřiti, že z těchto
úvah mohou čerpati svoje důvody pruští
politikové, přemýšlející o vnitřní kolonisaci mezi Slovany
i o rozvolnění svazků zajišťujících politickou jednotu
Rakouska, nenabýváme však na prosto přesvědčení
všeobecné hodnoty filosofických těch názorů o
podstatě a smyslu národnosti vůbec.

S trpkostí zjišťujeme tu opětně rys společný