MULovf A OSUDY.

svítá nesprávnost jazykového toho nacionalismu
na př. již z faktu, že Švýcaři tvoří samostatnou a
svébytnou národnost, byť mluvili a psali německým
nářečím - a možno dodati, ryzím, bohatým a
tvárlivým nářečím, onou alemanštinou, jejímuž
básnickému mluvčímu G. Kellerovi všickni se tak upřímně
obdivujeme.

Odmítnuv takto výměr národnosti rasou i
jazykem, sestupuje de Lagarde hluboko k temnému
dnu otázky, nikoliv bez rysu jakési mystiky. V úplné
shodě sethnology aarchaeology, kteří zjístili v
společenství náboženského kultu vlastní pouto
národnostní jednoty starých celků ethnických, přenáší
de Lagarde pojem národnosti do oblasti cítění
náboženského a ethického. Dle Karla Mi.illenhoffa,
průkopného tvůrce velkolepého fragmentu "Die
deutsche Altertumskunde", pojila každý z oněch
velkých kmenů skládajících starověké Germánstvo,
Istaevony, Ingvaeony, Hermiony a Vandilie, společná
božstva, společné svatyně a společné kněžstvo; dle de
Lagardea spojuje a dělí národy posud to, co jest
náhradou a obdobou starého náboženství. Jednota
ideálu, Jednota jejich obrany tmelí dle něho národ
a proto "Německo není pojem zeměpisný, avšak též
nikoliv pojem politický, v obyčejném významě
slova "politický". Vlast náleží do počtu ethických
mocností, a proto nemohou její záležitosti býti
obsta
člověk povinen jest upřímně a vroucně vlast svou, to jest jazyk
svůj mateřský a mravy národu svého milovati, všemožnou prací
a snažností k zvelebení a rozšíření jich přispívati: tedy hanebného,
ošemetného i zlořečeného provinění se dopustí ten, kdož též
vlasti své, to jest: mravům a jazyku matefskému škodí a ubližuje";
aneb slavné trojverší Kollárovo ("Slávy dcera" 1824, II. 124):

"ale meze vlasti nerozborné,
jichž se bojí tknouti potupa,

jsou jen mravy, feč a mysli svorné".