Mu2:0Vf: A OSUDY,

221

upomenuta na Boha!" Tato výzva, již v Anglii
opakoval Carlyle úsečnou formulí "back to reality",
byla v době de Lagardově hlasem nejlepších
myslitelů: básníci osvobozovali literaturu od mrtvého,
neplodného epigonského idealism u konvenčních
figur, konvenčnícJl kontrastů, konvenčních látek;
Bismarck poněkJd násilně, ale neohroženě a
důsledně vychovával národ pro "reální politiku",
stojíci v příkrém odporu jak k naivnímu velkoněmectví
válek za osvobození tak ke krajinskému junkerskému
prušáctví. V jádře jest však tento realismus, který
u Pavla de Lagarde srovnává se tak zákonně s jeho
povoláním filologickým, účelnou a promyšlenou
výchovou k novému ideallsmu, jenž nevidí
schillerovsky ideál nad věcmi, nýbrž ve věcech, který nehledá
a nenalézá Boha jen v kostele od devíti do jedenácti,
nýbrž vždy a všude a jenž nepokládá ideálnost za
mlsek, nýbrž za vezdejší chléb. Tento nový
idealismus, protestujíci opětně energicky proti
historickému umrtvujícimu tradicionalismu má na
zřeteli stále vysoké cíle, ale nemíní, že jim jest nevěren,
zabývá-li se do detailů otázkami akutními, jakými
jest právě tak stav financi jako reforma
bohosloveckých fakult, kolonisace jako organisace šlechty,
volební právo jako zákon školní. Čtenář a posluchač
de Lagardův musí se zajímati o tyto denní věci
a běžné zájmy, chce-li sledovati svého vůdce až tam,
kde jedná o vlastní filosofii národnostní.

Svému vlastnímu pojetí národnosti předesílá
de Lagarde všestrannou a břitkou kritiku dosavadní
národnostní filosofie, a již tato kritika odhaluje
krajní idealism jeho názorů stojících v nejpříkřejším
protikladě k naturalistickému materialismu hojných
a populárním míněním přijatých rasových
theoretikll. Bojuje tak, nejmenuje svých odpůrců proti
theoriím, jimiž ve Francii opřel SVllj aristokratismus